,,Takže ještě jednou.... Ty máš fóbii..z..... Ježiš omlouvám se!" plácl ses do čela. Nechápavě jsem nadzvedl obočí.
,,No já tě přece vzal za ruku a předtím jsem ti ji podával."
,,Nemohl jsi to vědět." řekl jsem ti na uklidnění. Nikdo to nevěděl. Nikdo nevěděl důvod mého strachu. Ty jsi ho ale vypátral. Moje matka to nezvládla za pět let. Ty jsi to zvládl za dva měsíce. Do teď se ptám, jak jsi to dokázal?
,,To nemohl no. Měl jsi mi to říct..... A vlastně ti to ani nevadilo." usmál ses. Ach bože ten úsměv v sobě měl tolik výzvamů. Pochopil jsi, že to pro mě nebylo nepříjemné. A proto ses usmíval. Teď už to vím. Jsem málo chápavý pokud jde o tebe lásko.
,,Vadilo. Jen jsem radši mlčel." zalhal jsem a musel jsem uhnout pohledem. A tobě všechno docházelo moc brzy. Někdy až moc.
,,Ach taaaaak." zasmál ses a upil jsi svého kafe. Zasmál jsem se s tebou. Jo tehdy bylo proč se smát. Byl jsi tu ty a to mi stačilo. Ale nebudem předbíhat...
,,Máš ještě něco co bych měl vědět?" byl jsi zvědavý. Nahnul jsem se k tobě jako by to bylo tajemství.
,,Nikdy se nesměju." pošeptal jsem ti. Zase moc brzy lásko. Vše má svůj čas. Ale ty jsi musel všechno pochopit jakmile to vyšlo z mých úst. Poznal jsi každou lež. Ať bych lhal sebe líp vždy bys to poznal, že? Ale tohle lež nebyla. Nikdy se nesměju. S tebou jako bych přicházel o všechny zábrany. A to jsem tě neznal ani den. Teď tě znám přes deset let. A můžu potvrdit, že padly naprosto všechny moje hranice. Prostě se vypařily.
,,Nesměješ? Já mám pocit, že s tím dokážu něco dělat." mrkl jsi na mě. A tohle odstartovalo naše kamarádství později lásku. Ale to zase předbíhám...
