Vždycky mě zajímalo, jaké to je, žít v kouzelnickém světě. Jaké to asi je, mít rodinu, která o vás stojí a přátele, kteří vám jdou po boku. Každý den jsem seděla v pokoji a četla o chlapci, který žil a o jeho dobrodružstvích. Nevinné přání vše změni...
Seděla jsem u počítače a právě četla nějakou fanfikci o Harrym Potterovi. Jak nastávaly Vánoce, samozřejmě každou sobotu dávali jeden díl a já si opět oprášila svou starou posedlost na všem ohledně světa v Bradavicích. ,,Ach jo," povzdechla jsem si. ,,Kéž by tak mně přišel dopis z Bradavic." Byla to jen má hloupost. Ten svět neexistoval a i kdyby jo, už mi bylo patnáct a tak by měl dopis čtyři roky zpoždění, kdybych nebyla jen obyčejná mudla. Bylo kolem jedenácté hodiny večer a zítra bylo pondělí, začátek posledního týdnu ve škole před prázdninami. Bylo tedy načase zalézt do postele a nechat si promítat své bláznivé sny o kouzelnících a čarodějkách. Skutečně jsem se tedy zakryla peřinou a zavřela oči. Ještě než jsem usnula, vyslovila jsem ještě své poslední kéž by. ,,Kéž bych tak žila v kouzelnickém světě."
Vzbudila mě poštovní sova, která mi klepala na okno. Moment, co?! Vyjekla jsem, když jsem si promnula oči a uvědomila si, že před sebou vidím skutečnost a ne jen výplod mé fantazie. Sova v zobáku nesla bílou obálku. Vyskočila jsem ven z postele a pomalu došla otevřít okno. Sova na mě chvíli hleděla a poté mi položila dopis na okno. Seděla a nehodlala odletět. ,,Jistě, jistě," vzpomněla jsem si, co mám udělat a ze šuplíku jsem vytáhla jednu sušenku a podala ji sově.
,,Děkuji ti mockrát," usmála jsem se a ona houkla na rozloučenou a odlétla pryč. Zaraženě jsem koukala na dopis, který mi ležel na parapetu. Je tohle jen sen? Pro jistotu jsem se štípla do ruky, abych tomu opravdu uvěřila. Takže to byla pravda. Roztřesenýma rukama a se šťastným úsměvem na tváři jsem dopis otevřela.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Opravdu byl skutečný. Písmenka v něm...bylo v nich něco kouzelného. Usmívala jsem se od ucha k uchu. Bylo mi sice už patnáct, ale byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě.
Prvního září jsem se už připravovala na odjezd. Pořídila jsem si sovu sněžnou, protože jsou krásné. Nejvíc jsem se těšila na Obranu proti černé magii. Nejmíň asi na historii kouzel. Normálně by jiní studenti řekli, že se nejmíň těší na lektvary, ale mně vůbec nevadily, protože jsem se docela těšila, jestli je učí opravdový Snape. Na našem vlakovém nádraží jsem na chvíli zastavila a začala počítat nástupiště. Konečně jsem došla ke sloupu, kde mělo být nástupiště devět a tři čtvrtě a chvíli se odhodlávala k tomu, co jsem chtěla udělat. Jestli je to všechno jen jeden velký vtip a efekt, praštím se a lidé si o mně pomyslí, že jsem blázen a možná mě ještě pošlou na psychiatrii, aby mě vyšetřili. Ale když to neudělám a bude to pravda, zmeškám něco úžasného. Kašlu na to, jdu tam. Rozběhla jsem se vstříc sloupu a pevně zavřela oči s tím, že narazím. Tak se ale nestalo a já se octla rovnou před obrovským červeným vlakem.
Oči se mi rozzářily štěstím a já nečekala, nechala jsem si odvést zavazadla a vběhla přímo do vlaku. Hm, do jakého kupé si sednu? Snad nebude plno. Nakonec jsem si sedla do kupé ke zrzavé holce a hnědovlasému klukovi. Vypadalo to, jako by to byli vyměnění Ron a Hermiona. Tím pádem já bych měla být hlavní postava. No, nejspíš nebudu zabíjet Voldemorta, když jsem takové dřevo. Jakmile jsem vstoupila a oni mi s úsměvem pokynuli, abych se posadila, vzájemně jsme se představili. ,,Jmenuji se Adele. Adele Johnson," řekla jsem jako první své jméno.
,,Karin Manson," usmála se na mě dívka a já se otočila k chlapci. Právě si pročítal v knize o historii magie a nevšímavě projížděl stránkami. ,,Ehm," upozornila jsem ho na naši přítomnost a on se na mě s leknutím podíval, a pak se křivě pousmál.
,,Promiň, jsem Ernie Jamie." Chvíli jsem se na něj dívala s pozvednutým obočím, a pak jsem si dala ruku před pusu a začala se smát. Tak to mě dostalo. To jméno je fakt dokonalé. Ernie se na mě uraženě díval, ale pak se zasmál společně se mnou a pokrčil rameny. ,,Já si to jméno nevybral."
Je skvělé, že už jsem si tak rychle našla kamarády.
,,Mrzimor!"Moudrý klobouk řadil studenty prvního ročníku do kolejí a já nervózně stála v davu a kousala se do rtu, abych se nesesypala. Rozhodně nechci jít do Zmijozelu. Taky chci jít do stejné koleje, jako Ernie s Karin. Očima jsem projela učitelský stůl s dojmem, že mě někdo pozoruje. A skutečně, profesor lektvarů Severus Snape mě propaloval svýma temnýma očima a mračil se. Tázavě jsem zvedla obočí a protože jsem nebyla Harry Potter, poslala jsem směrem k němu jeden výsměšný úšklebek, abych ho rozčílila. Nejspíš jsem udělala osudovou chybu, ale stálo to za to. Poté McGonagallová zavolala mé jméno.
