Po dešti

26 dní předtím

Celý den jsem Tě nepotkal. Možná ses mi vyhýbala nebo jsi prostě jen nepřišla. Nebudu lhát, frustrovalo mě to. Měl jsem z toho špatný pocit a někde v hloubi duše jsem věděl, že za to můžu já. Ztratil jsem Tě snad? A měl jsem Tě někdy vůbec? Ne, nepatřila jsi mi, Ty jsi nepatřila nikomu. I tak jsi ale byla mým jediným... čím vůbec, přítelem? To bylo asi moc silné slovo. Byl jsem pro Tebe cizinec, jen o něco bližší než jakýkoliv jiný.

Čekal jsem, kdy zahlédnu v davu tu záplavu nezaměnitelných černých kudrn, ale jediné, co jsem vídal, byla změť tuctových, obyčejných tváří. Všechny mi splývaly v jedno. Rozmazané šmouhy, nevýrazné osoby. Hledat Tě bylo jako hledat jehlu v kupce sena. A tak jsem to vzdal.

Šel jsem domů, přestože jsem věděl, že dům bude prázdný. I tak jsem tomu chtěl čelit. Nebylo slyšet nic než chřestot klíčů, když jsem odemykal dveře. Bez otálení jsem vyběhl schody do patra. Za cesty jsem ze sebe stáhl propocené tričko. Nečekal jsem tam nikoho. Tím víc mě překvapilo, když jsem vrazil do pokoje a Ty jsi tam seděla na stole. Na klíně jsi měla položený kyblík čokoládové zmrzliny a pohupovala jsi nohama ve vzduchu.

Nejdřív jsem vůbec nic neřekl. Jen jsem tam tak stál mezi dveřmi a civěl jsem na Tebe. Pamatuješ si to, viď? Protože já si pamatuju, jak jsi vykulila ty svoje modré oči a na chvíli jsi přestala jíst.

„Rain, jak ses sem, krucinál, dostala!?"

„Oknem."

Nic víc jsi mi neřekla. Jenom jsi lžící ukázala na otevřené okno a pokrčila jsi rameny.

„Vždyť jsme ve druhém patře."

A zase ten úšklebek. Měla jsi pocit, že jsi nade mnou zvítězila.

„Mám ráda extrémy."

Mimoděk se mi koutky vytáhly do úsměvu. Zvítězila jsi.

„Už by ses moh' oblíknout."

Aniž by ses tím nějak zaobírala, prostě jsi mi vmetla do tváře, že nestojíš o to se na mě dívat a pak sis nabrala další vrchovatou lžíci zmrzliny.

„Proč jsi nebyla ve škole?"

„Měla jsem jiný věci na práci."

Už opět oblečený jsem se svalil do postele a jenom jsem sledoval, jak jíš. Ty jsi nic neřekla, ani ses nepodělila. Jen jsi tam seděla, jedla a zírala na mě.

„Nečum na mě tak hladově, Kojote, já se o jídlo nedělím."

Tím celá naše konverzace skončila. A mně to vůbec nevadilo. Stačilo mi to. Úplně mi to stačilo.