Po dešti

22 dní předtím

„Nikdy jsem nevěřil, že to bude tak zatraceně těžký!"

Šklebila ses na mě a já si utíral imaginární pot z čela.

„Je to jen poezie, Kojote, je neškodná."

„Tobě se to kecá, když to umíš nazpaměť."

Tiše jsem si pro sebe bručel, načež jsem se podíval na text, který mi už splýval v jednu velkou šmouhu.

„Je to jednoduchý, jenom se nesoustředíš."

Vydal jsem neidentifikovatelný zvuk. Na větší vzdor jsem se nezmohl.

„Poslouchej: Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané – „Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůz-" 

Vzdal jsem to. Rozvalil jsem se na postel a přikryl jsem si hlavu polštářem.

„Kojote, co to, sakra, zase děláš!?"

Hned další vteřinu jsem toho zalitoval. Na hrudníku mi přistála tlustá kniha, div mi nevyrazila dech.

„Uuugh!"

„Ty jsi fakt pitomec. Kdybych věděla, že to bude takhle, tak nikdy nekývnu na to, že tě budu doučovat."

„Zapomínáš, že ti hlídám psa!"

Ty jsi nasupeně syčela, zatímco já jsem huhlal zpod polštáře.

„Fajn, ale jestli to tu s tebou mám vydržet, chci kafe."

Ani ses neprosila o svolení. Prostě ses zvedla a odešla jsi z pokoje.

„Tebe mi byl čert dlužnej."

Než jsem se přiměl k pohybu, trvalo mi to ještě dalších pět minut. Až pak jsem se odšoural za Tebou do kuchyně. Toho, co jsem tehdy nahlas vyslovil, jsem dodnes nepřestal litovat.

Klečela jsi u toho chlupatého ignoranta a drbala jsi ho za uchem. Něco jsi mu u toho šeptala, slyšel jsem to.

„Vzdej to, ten pes se už dva dny nehnul z místa. Je pořád tam, kdes ho včera zaparkovala."

„Nevzdám, jednou ho budu zajímat."

Jen jsem nechápavě zavrtěl hlavou a nalil jsem do dvou hrníčků tmavou tekutinu.

„Ježíši, chutná to jako výkaly."

Musel jsem se zasmát. Mračila ses na svůj hrnek s kávou a znechuceně jsi krčila nos. Toho jsem si nikdy nevšiml, ale od té doby to k Tobě patřilo. Jako všechno, co jsi dělala. S grácií a osobitostí, jak to nikdo jiný neuměl.

„Jo, ale jsou to kofeinový výkaly."

Pozvedl jsem hrnek, abych si s Tebou na dálku přiťukl, a sám jsem se napil.

Zůstali jsme tak v tichosti stát, každý nad svou vlastní dávkou kofeinu, ve svém vlastním myšlenkovém světě.

„Ty, Kojote?"

„Hm?"

Překvapilo mě, že jsi promluvila. Zároveň jsi nakrčila čelo a mezi obočím se Ti vytvořila vráska. Nakreslil bych ji po paměti, i kdyby mě v půlnoci vzbudili. Tak moc ses mi vryla do srdce.

„Jsi gay?"

Káva mi vylétla až nosem, jak jsem se zakuckal.

„Cože? Jak tě to, do háje, napadlo?"

„Nevím, prostě... to, jak se s nikým nebavíš a pořád jsi někde sám. Nebo to, jak se divně oblíkáš. Navíc jsem tě ještě neviděla s žádnou holkou."

Civěl jsem na Tebe jako na blázna. Nemohl jsem tomu uvěřit.

„S někým se bavím - s tebou. Takže nejsem pořád sám. Do toho, jak se oblíkám, ti nic není a jestli se s někým vídám nebo ne, to je taky moje věc. Ještě tu nejsem ani čtrnáct dní, sakra, a hned to ze mě dělá gaye?"

Založil jsem si ruce na prsou a bojovně jsem vystrčil bradu. Tenhle Tvůj přístup mě zklamal.

„Hele, jenom jsem se zeptala, nedělej scénu."

„No to mě uklidnilo, poslouchej."

Můj nejlepší přítel sarkasmus byl zpátky. Nechtěl jsem být zlý, ale byl jsem v tu chvíli tak zklamaný, že jsem na to nehleděl.

Rezignovaně jsi rozhodila rukama.

„Prostě je to divný, každej někoho má."

„I ty?"

Chtěl jsem to spíš utrousit jen tak do éteru, abych si rýpnul, jenže Ty jsi mi srazila čelist.

„I já."

Nic jsem na to neřekl. Ani Ty ne. Jen jsme se znovu nechali obklopit tichem, které ale tentokrát nebylo ani trochu příjemné.