Why me!?

9

Uběhlo několik týdnů seděli jsme na gauči a čekali na otce. Zase jsi uvařil oběd, protože ti to otec nakázal dělal jsi, ze sebe otroka.

Za poslední týdny jsi hodně zhubl.

,,Braško?"

Podíval ses na mě.

,,Proč jsi tak vyhublý?"

Objal jsi mě.

Prstem jsem ti dloubla mezi žebra.

,,Nejsem vyhublý."

Usmál jsi se.

,,Ale jsi. Jsi hubenější než já!"

Podstrčila jsem ti můj oběd.

,,Teď to sníš!"

Nakázala jsem ti.

,,Já hlad nemám princezno."

Nakonec jsi ho snědl, ikdyž jsi protestoval.

Objala jsem tě.

Aspoň tak jsem ti pomohla.

,,Nezahrajeme si něco?"

Usmál jsi se.

,,Fajn. Tak se oblékni."

Nechápala jsem proč.

Oblékla jsem se a přiběhla k tobě.

I ty jsi byl oblečený.

Znovu jsi měl ten krásný úsměv na rtech.

,,Koulovačka špunte?"

Rozzářily se mi oči, když jsi mi tohle řekl.

Ven jsem vyběhla jako první, postavila jsem si provizorní zeď a házela po tobě sněhové koule.

Byli jsme šťastní měli jsme jeden druhého.

Když jsem před tebou utíkala, tak jsi mě chytil a vyvável ve sněhu.

,,Ahoj Barčo!"

Volal na mě jeden z kluků.

,,Ahoj Denisi!"

Byl jsi zklamaný bráško, když jsem běžela za ním, abych ho přivítala. Žárlil jsi?

Měla jsem ho ráda chápeš?

Ale tebe jsem měla nejraději.