Princezna ve více zemích

Ples

Zhluboka se nadechuju a kývám na stráže, že mě mohou pustit. Jelikož, podle nich, nejsem z královské rodiny, nikdo mě naštěstí neohlašuje. Vcházím dovnitř a rozhlížím se kolem sebe. Vypadá to, že si mého příchodu nikdo nevšiml. I kdyby si někdo všiml, je to jedno stejně teď musím dojít před krále a poklonit se mu. Je to má povinnost, jelikož jsem host. Kdybych seděla vedle svého otce, všichni by se klaněli i mě. V duchu se pousměji. Je vtipné na to myslet takhle. No nic musím jít. Nasadím tajemný úsměv a jdu směrem ke králi. Jakmile stojím před králem všimnu si, jak pořád přejíždí pohledem celý sál a vypadá to, že někoho hledá. Nejspíš mě, dojde mi. Dělám jako bych si toho nevšimla a stoupám si před trůn. Pokorně se ukloním, avšak nepromluvím. Král na mě jen pohlédne, kývne hlavou a zase pátrá očima v davu. Jakmile otec odvrátí oči, zvedám se z úklony a odcházím. Při chůzi jsem zjistila, že mi nic nepřekáží v pohybu. Sáhnu si na záda, abych si nahmatala toulec, ale nic na zádech nemám. Podiveně se kouknu na svá záda, ale nic tam nevidím. Kam se ten luk ztratil? Začínám panikařit. Rozhlížím se kolem sebe, jestli neuvidím někoho s lukem. Nikde nikdo není. Chtěla jsem projít celý dav, ale v tu chvíli mi někdo zaklepal na rameno. Zastavím se uprostřed pohybu, nasazuji úsměv a pomalu se otáčím. „Dobrý den. Mohu vám nějak pomoci?" zeptám se automaticky, aniž bych si prohlédla toho, kdo za mnou stojí. ¨

„Mohl bych vás požádat o tanec?" zeptá se osoba a mě až teď dojde, že jsem si ho neprohlídla. Za mnou stojí můj bratr. Poznala bych ho kdekoli. Vysoký, zrzavé vlasy, široká ramena, dobře vypracované svaly díky každodennímu tréninku s mečem, a nakonec krásné hnědé oči s nádechem do zlatova. Teď však nejsem jeho sestra jsem jen jeho host. 

„Ale samozřejmě, princi." Odpovídám. Princ se usměje a bere mě na parket. Začíná hrát hudba a my se chytneme do tanečního držení. Jsem ráda, že jsem s bratrem nikdy netančila, jelikož by poznal, že jsem to já. Po chvilce trapného ticha princ promluví 

„Víte, co by mě zajímalo? Přál bych si vědět, jak jste mě poznala. Nikdo z tohoto království mě nezná. Vždy jedu inkognito." Říká a s otázkou v očích se na mě podívá. A jéje. Zase jsem něco nedomyslela. Já přece vím, že princ nikdy nikomu neříká, kdo je a na plese není ohlašován jako člen rodiny. Prý, že je nerad střed pozornosti. Já ho chápu.

 „Ehm... ve městě se něco povídá o vašich...zrzavých vlasech. A když se kolem sebe rozhlédnu, nikoho se zrzavými vlasy tady nevidím." Řeknu a oddechnu si, že jsem vymyslela takovouto lež. Teď jsem ráda, že alespoň v něčem se lišíme, jinak jsme téměř stejní. 

„Aha, tak to jsem nevěděl. A koukám, že už nám skončil tanec. Mnoho krát vám děkuji, za tak nádherný tanec. Snad si ještě v průběhu večera zatančíme." Rozloučí se se mnou a ani nečeká na mou odpověď a odchází. Po pár dalších tancích s dalšími hosty odcházím z tanečního parketu do rohu místnosti a zaposlouchám se do toho, co říkají lidé kolem mě. 

„Která si myslíš, že je princezna? Já si myslím, že je to támhleta dáma, co tančí a má honosné modré šaty." Povídá někdo. Z jiné strany slyším něco jako 

„Kde ta princezna je? Kdyby už přišla, přece by jí ohlásili. Taková drzost. Nepřijít na vlastní večer a nechat nás tu takhle na ni čekat." Povídá nějaký mužský hlas. Chtěla bych poslouchat dál, ale v tu chvíli do mě někdo vrazím. Otevřu oči a vidím před sebou Mery. 

„Ahoj Mery. Jak ses sem dostala? A vůbec, kam mi zmizel ten luk?" Vyhrknu na ní rychle otázky, které mi vrtají hlavou. Mery dá před sebe ruce, jako by se chránila a povídá. 

„Dobrý den při...Elizabeth. Jsem tady, jelikož jsem služka. A ten luk? To byste musela jít se mnou někam pryč, abych vám to mohla vysvětlit, ale na to bude čas jindy. Za chvilku bude sundávání masek a přípitek na tebe." Řekne a rychle zase odejde, abych se jí nemohla dál vyptávat. A jo. Už bude za pět minut půlnoc. Pomalu jdu směrem k parketu, abych to pak měla blíž, až mě budou rodiče představovat hostům. Už zase budu střed pozornosti.

Právě odbíjí půlnoc a král s královnou kráčejí doprostřed královské vyvýšeniny, na které jsou trůny. Král, teda otec, zvedá číši a povídá „Odkryjte si masky z obličeje, abychom vás všechny mohli poznat." Jakmile to dořekne všichni si sundávají masky z obličeje, kromě mě, jelikož masku mám namalovanou. „A teď přivítejte tady vedle mě mou dceru Elizabeth. Elizabeth pojď si stoupnou sem vedle mě, abychom tě poznali." Řekne otec a všichni se jako na povel začnou rozhlížet v davu. Jen já se narovnám, nasadím úsměv a vystupuji z chumlu všem na oči. Někteří zalapají po vzduchu, jiní si zase mezi sebou začínají povídat. Všichni sledují jen má záda a mě dojde až po chvíli, že mám na zádech zase luk a toulec s šípy. Můj úsměv se rozšíří. Vystoupím vedle svého otce a otáčím se. Pohledem pátrám v davu po svém bratrovi. Když ho najdu, vidím, jak má nejprve zamyšlený pohled a pak se mi podívá do očí. Usměje se. Takto srdečný úsměv jsem od něj viděla málokrát. Většinou se jen pousmál. Jelikož je slušnost, abych něco řekla tak se zhluboka nadechnu a povídám. 

„Dobrý večer dámy a pánové. Jsem ráda, že vás tu je tolik, kteří se mnou chtějí oslavit mé narozeniny. Pokud si vyčítáte, že jste mě nepoznali, tak se nestyďte. Nikdo z mé rodiny mě nepoznal. Ještě jednou vám děkuji, že jste přišli a muzikanty poprosím, jestli by nemohli zahrát ještě poslední tanec na rozloučenou. Na shledanou zase někdy příště." Domluvím a v sále se strhne potlesk. Nikdy jsem takhle veřejně nedokázala promluvit, jelikož jsem se bála, že to nějak zkazím. Teď jsem ne jenom nezkazila, dokonce mi ostatní zatleskali. Dnes je nádherný večer.

Ani si nestihnu promluvit s rodiči a už mi někdo klepe na rameno. Otáčím se jako vždy s úsměvem a koukám se kdo za mnou stojí. Je to samozřejmě můj bratr. „Nechtěla byste si zatančit princezno?" zeptá se a já hned přikývnu a on mě hned vede doprostřed parketu. „Koukám, že nejsem jediný, který tu dnes byl inkognito. Ale proč jsi mi o tom nic neřekla? A kam sis odložila ten svůj luk?" ptá se s úsměvem. 

„No... Dnes jsem nechtěla být středem pozornosti a nic jsem ti neřekla, jelikož jsem chtěla vědět, jestli mě někdo pozná. A s tím lukem? Já ani nevím. Když by mi překážel zmizí, ale když ho potřebuju tak ho mám zase na zádech. Když půjdeš po plese se mnou do pokoje, můžeme zkusit zjistit, jak to funguje." Odpovím mu na všechny otázky pravdivě. Nikdy jsem před ním neměla tajemství a on ho nikdy neměl přede mnou. 

„Tak jo. Po plese se sejdeme vedle rodičů a budeme odcházet spolu, jo?" řekne. Já jen přikývnu a do konce tance mlčíme. Jakmile skončí hudba, mlčky se vydáme zpět k rodičům. Stoupneme si vedle nich a se všemi, co přijdou, se loučíme. Po rozloučení se všemi hosty se loučím s rodiči, že jim zítra všechno vysvětlím, ale že teď už jsem hodně unavená a půjdu si lehnout. 

„Dobrou noc" prohlásíme všichni čtyři zároveň a odcházíme. 

Já s bratrem dojedeme ke mě do ložnice. Tam si sedneme na postel a začneme si povídat o všem možném. Povídáme si celou noc a skončíme, až když začnu zívat. Po přejeme si navzájem dobrou noc a bratr odchází. Jen co si lehnu do postele, téměř okamžitě usínám. Byl to dlouhý den.