Princezna ve více zemích

Audience u krále, královny a mláďat.

  Vešla jsem dovnitř a kvůli překvapení jsem se nemohla hýbat. Vždycky jsem si myslela, že náš zámek má velký sál, ale ten sál, ve kterém jsem stála byl ohromný. Byl třikrát větší než náš. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že tu nejsem proto, abych obdivovala velikost sálu. Jakmile mi to dojde lehce zčervenám. Jak jsem na to mohla zapomenout? Nejsem tu ani minutu a už si dělám ostudu. No nic. Musím to rychle napravit. Rozhlédnu se kolem sebe a hledám něco jako trůn. Najdu ho. Dokonce dva vedle sebe. Sedí na nich dva gepardi. Jeden černý a druhý obyčejný, oranžový. Vypadají opravdu hrdě a majestátně. Nahánějí strach a já se jich trochu bojím. Dojdu před ně a ukloním se. Zajímalo by mě, jak mi pokynou abych vstala, když se na ně nedívám. 

"Vstaň!" Pokyne mi hlas. Překvapeně udělám, jak říká. Nejspíš se mi mé rozpoložení ukáže na obličeji, jelikož uslyším promluvit ten samý hlas "Nejspíš se divíš, že umím mluvit, že?" Řekne s nádechem smíchu. Jen přikývnu. Jsem až moc zaražená a bojím se, že bych řekla nějaký nesmysl. "Neboj se. Nic ti neuděláme." Konečně se na ně odvážím znovu podívat. Už mi nenahánějí takový strach. Překvapeně zamrkám, když ten oranžový sleze z trůnu a rozejde se směrem ke mně. 

"Ty jsi Elizabeth, že? Já se jmenuji Boka a jsem královnou tohoto království. Ten černý gepard, který se ti tak nespolečensky směje je můj manžel Neumis." Řekne, a nakonec pokyne směrem ke svému manželovi, která se na mě, jak zjistím, usmívá. Nevím, jak vím, že se usmívá, ale nějak to poznám. 

"Těší mě, vaše Výsosti" řeknu, jelikož si myslím, že mi dali svolení mluvit.  

"Prosím, tykej mi." Řekne. 

"Ale to se nehodí, Vaše Výsosti." Namítnu. Boka najednou zavrčí 

"Tykej mi! To je rozkaz!" Teď mě doopravdy vyděsila. 

"Jak si přeješ." Řeknu se skloněnou hlavou. 

"To je lepší." řekne už zase milá Boka. Nadechnu se, že něco řeknu, ale přeruší mě dupot tlapek

Do místnosti vběhnou dvě mláďata. Jedno je černé a druhé oranžové. Dojde mi, že to nejspíš jsou děti Boky a Neumise. Nejspíš si hrají. Přijde mi to roztomilé do té doby, než mi podrazí nohy. Ani jsem si nevšimla, že se přiblížili a už ležím na zemi. Dezorientovaně se rozhlédnu. Všimnu si, že na zemi neležím jen já. Leží tam i to černé mládě. Opatrně se zvedám a jdu směrem k tomu černému. Je strašně roztomilý. Najednou zakňučí. Pokusí se se postavit, ale znovu upadne, jelikož ho jeho přední tlapa neunese. Bez rozmyslu se po něm natáhnu a vezmu si ho do náruče. On pořád kňučí a vrtí se, a tak mu začnu zpívat ukolébavku, která vždycky a na všechny zabere. Zpívala mi jí maminka, když jsem nemohla usnout. Po chvilce to mrně usne. Teď je ještě roztomilejší. Opatrně ho drbu. Kdo ví, kdy se mi zase poštěstí držet mládě kočkovité šelmy v ruce.

Rozhlédnu se, kam bych ho mohla položit, ale když tak obhlížím místnost, přejedu očima i po Boce, Neumisovi a tomu druhému mláděti. Sakra, úplně jsem zapomněla, že nejsem doma. Vadí jim, že jsem se dotkla jejich mláděte? Rodiče mi vždycky říkali, že když se dotknu mláděte, tak ho rodiče už nebudou chtít zpět. Sakra. Opatrně se podívám na Boku, jak se tváří. Nevypadá naštvaně, spíš šokovaně. 

"Ty ses ho dotkla, on ti to dovolil a nekousl tě, a nakonec jsi ho uspala? A takhle rychle? I přes to, že ho bolí tlapa? To není možné." Řekne šokovaně Boka. To se na mě nezlobí? 

"Omlouvám se, neměla jsem se ho dotýkat. Mrzí mě to, já jsem se nestihla zamyslet. Reagovali mé instinkty." Omluvím se a položím to mrně k Bočiným tlapám. Ukloním se směrem ke králi a utíkám pryč. 

"Kam si myslíš, že jdeš?" Zeptá se Neumis, když už jsem téměř u dveří. 

"Odcházím. To, co jsem udělala je neodpustitelné. Bez Vašeho svolení jsem se dotkla Vašich mláďat. Radši půjdu." Řeknu, ale neotáčím se směrem k němu. Sálem se roznese Neumisův smích.