Dcera Alfy

III.

Chvíli jí trvalo, než jí došlo, že nejspíš vkročila na území cizí smečky. Vlk jí povĕdĕl, že hranice hlídá hlídka, a tak si vše domyslela. Nad ní se tyčila statná bílošedá vlčice a cenila zuby. Nebránila se a ucítila pohled dalšího vlka. Byl temně černý a občas bílý, tiše vrčel.„Pusťte mě, prosím!" Zmohla se jen na tiché zakňučení. „Chci mluvit s Alfou!" Doufala, že dĕlá správnĕ, bylo to poprvé, co se chtĕla přidat do smečky.Hlavou jí znovu probleskla vzpomínka na uhlovĕ černého vlka a jeho cvičení.
„Co tu pohledáváš, vlče?!" Zaduněl jeho hlas. Znĕl jako pravý Alfa, a vlčice se snažila soustředit a zůstat klidná, ale nešlo jí to. „H-Hledám smečku, Alfo." I když vlka neviděla, podřízenecky sklopila hlavu. Teď vlk promluvil svým pravým, klidným hlasem: „Nezapomeň ukázat břicho na náznak podřízenosti, maličká." Jen, co to dořekl, se malá vlčice překulila na záda a tlapky měla vztyčené nahoru. Nechráněné břicho odhalené před neviditelným, ale přesto skutečným Alfa vlkem. Vlk pokračoval: „Myslíš, že ve smečce potřebuji prašivého psa? Hladový krk navíc?" Vlčici se zatajil dech. Proč je to tak tĕžké? Nervóznĕ si olízla pysky. „Nebudeš litovat, Alfo. Slibuji!"Bylo ticho, jakoby vlk hledal slova. „Dobrá, uvidíme."
Bílošedá vlčice ji pustila. Přeci jen byla malá a dala by se lechce dohonit či zabít. Bílošedá vlčice chvíli váhala, a tak otočila se na černého vlka, ten jen kývl. Jako kdyby komunikovali pohledy... „Pojď za námi," zavrčela bílošedá vlčice a rozešla se. Vlčice neváhala a rozešla se za ní. Černý vlk byl hned za nimi. Už nemám šanci z toho vycouvat... Vlčice si zkoumavĕ prohlížela jezero, bylo obrovské a lesklé. Do čenichu jí náhle udeřilo několik nových a neznámých pachů. Jsme blízko. Blízko mého nového domova, teda doufám... Bílošedá vlčice zastříhala ušima a pohled měla zabodnutý předsebe, stejnĕ jako černý vlk na konci. Slyšela hlasy, hlasy které okamžitĕ utichly, když došli na kraj tábora.

Konečnĕ nová kapitola je zde!