Celým táborem se rozhostilo mrtvolné ticho. Jediným zvukem byly dopady tlapek, zatímco si to skupinka mířila k temně černé vlčici. Hlídkaři smečky se zastavili před černou vlčicí. Okamžitě poznala, že se jedná o Alfu smečky. Sklopila hlavu a přitiskla se bříškem k zemi. Bílošedá vlčice otevřela tlamu, aby něco řekla, ale černá ji zarazila jediným pohledem. Bylo jí jasné, že se jedná o Alfu. Trochu ji to překvapilo, myslela si, že Alfy jsou vlci. Nenechala se tím však zmást.Mladá vlčice vycítila, že teď má promluvit ona. Proto se tedy zhluboka nadechla a spustila: „Nevěděla jsem, že jsem na území vaší smečky. Avšak smečku hledám a já… chtěla bych se k vám přidat.“
Znova bylo ticho. Vlčice na sobě cítila upřený pohled zelenooké Alfy. Nikdo se neodvážil nic říct, jen střídavě sledovali vetřelkyni a svou Alfu. „Jsi teprve vlče.“ Nebyla to otázka ani odpověď, pouze konstatování. „Jak to, že nejsi u své smečky?“Celá se napjala. Nechtěla odpovídat, nechtěla myslet na minulost. Jenomže jestli na tom závisí její přijetí…
„Já… já nevím,“ vydechla.„Nevíš?“„Nepamatuji si své rodiče, sourozence ani smečku. Celý život jsem byla v zajetí divných stvoření. Byli na mě zlí, ubližovali mi. Ale teď se mi konečně podařilo utéct. Jen díky vlkovi ve vedlejším výběhu znám hierarchii smečky a alespoň trochu vím, co to obnáší žít v divočině. Vy jste druzí vlci, které jsem kdy viděla.“ Když vyprávěla svůj příběh, mírně se jí roztřásly tlapky. Snažila se, seč mohla, aby nedala najevo strach, ale do mysli se jí nahrnuly obrazy těch divných stvoření. Vlci ze smečky na ni jen šokovaně a nevěřícně hleděli. Někteří potichu vrčeli, jiní si začali šeptat. Alfa hlasitě vyštěkla a okamžitě bylo ticho.„Omego, vezmi ji do prázdné nory,“ rozkázala. „A dej jí najíst.“ Zahleděla se na vyhublé tělo mladé vlčice. K ní promluvila o chlup milejším tónem: „Odpočiň si. A my mezitím projednáme, co bude dál.“Přistoupil k ní hnědý vlk a podepřel ji. Doklusali spolu do studené nory, v níž se válela zaječí kožešina. Šedá vlčice se na ni stočila. Omega na chvíli zmizel, a když se vrátil, v tlamě nesl hraboše. Hladově se do něj pustila. Ze zvířete nezbyly ani kosti. Až teď si uvědomila, jak vyčerpaná vlastně byla. Schoulila se blíž k sobě. Hnědý vlk již odešel. Usoudila, že jí zde nehrozí žádné nebezpečí. Tak zavřela oči a oddala se spánku.
Užíjte si čtení! ^^
ČTEŠ
Dcera Alfy
General FictionŽivot není jen polehávání s plným břichem. Za život jako takový je potřeba bojovat. A ona bojovala, a to i přesto, že ztratila svoji rodinu a minulost. Osud jí zasypal vzpomínky jako hromada sněhu, která pohřbí vlčí těla při studeném zimním večeru. ...
