Dcera Alfy

VIII

Neměla moc času na přemýšlení. Dostala jasné rozkazy, ovšem Drift zůstal na hranicích smečky zcela sám. Musela se rozhodnout rychle.
Ice zavětřila a změnila směr. Zvedla hlavu a za běhu zavyla tak hlasitě, jak jen mohla. Byla stále mládětem, takže to znělo trochu pisklavě, ale svůj účel vytí splnilo. „U hranic jsou lišky! Napadly Drifta!" Čekala, kdy se někdo ozve - ať už vlci v táboře nebo lovci -, ale bylo ticho. Zavyla znova. Odezva byla stejná - žádná. Nevěděla, proč se jí nedostává odpovědi, i když si byla jistá, že vyla dotatečně hlasitě.
Chvíli stála na místě a zvažovala, jestli se vydat Driftovi na pomoc. Jenomže... bála se. Neskutečně moc se bála. Ano, v životě již riskovala, jenomže mezi útěkem do divočiny a soubojem s liškami byl obrovský rozdíl.
Že svým zavytím učinila hloupost jí došlo až ve chvíli, kdy se vedle ní ozvalo hlasité zavrčení. Otočila se doprava a udělala několik nejistých kroků na místě. Sklopila hlavu, nastražila uši a zavětřila. Přikrčila se. Pohledem pročesávala křoviska, když si všimla, že se v jednom cosi pohnulo.
A vzápětí někdo vyskočil před ní.
Vyděšeně sledovala ryšavého lišáka, jenž na ni cenil zuby. Byli zhruba stejně velcí. Lišak měl zježený chřbet, což jej činilo o něco vyšším, než ve skutečnosti byl. Ice měla ocas napůl stažený pod břichem, což rozhodně neuniklo lišákovy pozornosti.
Zašklebil se na ni. „Zatoulané vlče?" Pronesl to trochu kašlavě. „Nebezpečné pro ni!"
Ice se zmohla jen na vycenění zubů a tiché zavrčení. „Bojím, bojím!" pronesl lišák posměšně. S vyštěknutím vyrazil proti vlčici.
Tak tak odskočila. Byla v úzkých. Zoufale se bála, vždyť byla teprve odrostlé vlče, o boji nevěděla zhola nic, natož aby se někdy s někým rvala. Ale nebyl zde nikdo, kdo by jí mohl pomoci, a bála se, že by mu neutekla.
Ačkoli vlk zvládne lišku levou zadní, ona, jakožto odrostlé mládě, nevěděla, jak velkou šanci má. Nezbývalo jí však nic jiného, než se mu postavit čelem a bojovat. Zhluboka se nadechla a otočila se proti němu. V mysli jí vyvstanula slova, jež slýchávala od černého vlka uvězněného ve vedlejším výběhu: „Dýchej a uvolni se, maličká. Stále jsi vlk a ten touží po svobodě. Máš v sobě instinkty, které ti pomohou přežít, ačkoli si sama nebudeš vědět rady. Tak se uklidni a přenech vládu nad svým tělem té skrýté části tvého já."
Přesně to právě teď udělala. Vytěsnila všechny myšlenky a řídila se tím, co jí radilo její tělo - přežitím. Lišák proti ní vyrazil znova a stejně jako předtím uskočila do strany. Tentokrát ale Ice útok opětovala. Využila své pozice, kdy byl proti ní lišák z boku, aby se k němu dostala co nejblíž. Zakousla se mu do boku. Rána sice nebyla hluboká, ale rozhodně nečekaná. Lišák vyštěkl a otočil se. Rozpřáhl se tlapou a zasáhl šedavou vlčici drápem do ramene.
Ice zakňučela a uvolnila stisk. Lišák nemeškal, otočil se k ní čelem a vyrazil přímo proti ní. Skrčil se, takže se šedavé vlčici dostal pod břicho, kam se zakousl. Ice bolestně zavyla. Napadla ji jen jedna věc, kterou by mohla udělat, byť by se po tom všechno mohlo zhoršit. Poklesla v nohou a zalehla lišáka. Překvapeně ji pustil a zuřivě sebou zmítal a drápal všude kolem, jak se snažil dostat zpod jejího těla.
Lišákovi se podařilo Ice shodit. Dopadla na zem. Šedý kožíšek se jí barvil doruda a krev řinoucí se z ran jí slepovala srst. Potěšilo ji jen zjištění, že i lišák měl se svým kousnutím na boku problém.
Jenže rezavý tvor proti ní znova vyrazil. Využil její pozice na zemi, měl převahu. Ice se bránila, kousala a drápala po všem, co mohla zasáhnout, ovšem narozdíl od ní byl lišák zkušený. Vyčerpala se až moc rychle.
Oba dva byli zranění, ale na konci toho všeho se nad Ice tyčil její nepřítel. Tlapky jí držel na hrudi a tesáky se přibližoval k jejímu krku. „Konec hraní, vlče!"
Zavřela oči a připravovala se na poslední ránu, jenže ta nepřišla. Najednou z jejího těla zmizela váha lišky, uslyšela rozzlobené vytí, vrčení i vřískání. Otevřela oči a vyškrábala se na nohy.
Černá vlčice svírala krk lišáka mezi svými tesáky a z tlamy jí kapala krev. Když povolila stisk, lišákovo bezvládné tělo dopadlo na zem.
„Alfo..." zašeptala Ice.
„Jsi v pořádku, Ice?" zeptala se naléhavě zelenooká vlčice.
„A-ano," přikývla trochu rozklepaně. „Ty lišky, ty... tam u hranic..."
„Slyšeli jsme vaše vytí," řekla Night klidně. Přistoupila blíž k ní. „Tvé i Driftovo."
Ice zatrnulo. Drift! Jak na něj jen mohla zapomenout?! „Je v pořádku?"
Zelenooká vlčice posmutněla. „Dorazili jsme brzy, ale lišek bylo mnoho. My ostatní jsme v pořádku, ale... Je v bezvědomí. Možná nepřežije dnešní noc."
Pohltil ji smutek a vina. Měla s ním zůstat, měla bojovat, ne jen zbaběle utéct. „A lišky?" hlesla.
„Většinu jsme zabili, zbytek uprchl. Pojď, Ice, musíš si odpočinout. Ostatní už by měli být v táboře, včetně Drifta."
Beze slov přikývla a pomalým krokem se vydala směrem, kterým doposud utíkala. Její Alfa šla vedle ní. „Děkuji," zamumlala mladá vlčice.
Black Night jí jen olízla ucho a mlčky pokračovala v cestě do tábora.

Ahoj, tak po xxx letech je tu další kapitola, další je asi opět v nedohledu. No nic, tak přeji hezké čtení ^^