Uběhlo pět let od té doby, co dívka s planou nadějí pozorovala západ slunce. Pět let od té doby, co jí chlapec, kterého tak hluboce milovala, opustil. Ale stále doufala, že ho ještě spatří. Že spatří onen úsměv, kterým ji obdaroval, když se s ní naposledy loučil.
Sliby a naděje. To jediné ji za všechny ty roky zbylo.
Jeden z těch slibů ještě stále zdobil její prst.
Ani sama nevěděla, proč ho stále ještě nosí. Možná stále doufala v zázrak. Však ani nevěděla, kde se stala chyba.
Stále si vybavuje jejich poslední telefonát, který byl tak stručný. Uběhlo od něj necelých pět let.
Byl nadšený, tak moc, že si dívka udělala jasnou představu. Našel si nové přátele a jí jeho chování ubližovalo. Až nakonec všechny jeho hovory odmítala, až nakonec přestal volat úplně.
Zřejmě to tak muselo být.
Dívka stále vzpomínala, zatímco si na lavičce v rozlehlém parku prohlížela onen kamínek. Stále vzpomínala na jeho poslední slova, která ji řekl. Doufala, že se všechno urovná, že jedna zbytečná hádka nic nezničila.
Ani svou rodinu neviděla jenom kvůli tomu, že se bojí návratu. Bojí se vrátit na místo, kde to všechno začalo; tam kde to zároveň i skončilo.
Ještě stále ho milovala, avšak myslela si, že on na ni už dávno zapomněl.
ČTEŠ
Just Do It Right
Fanfiction"Nevěděl jsem, že tě tady najdu," ozval se známý hlas za mnou. Napjala jsem se a předtím, než začnu čelit čemukoliv, co se zde bude odehrávat, vydechla. Pomalu jsem se otočila a pohlédla do prázdných očí, které na mě hleděly. "Jen jsem nevěděla co d...
