Just Do It Right

EPILOG.

O rok později:

„Ne,“ zabručela dívka zpod zmuchlaných přikrývek a ospale se zasmála. Nechtěla se z nich vymotat, ačkoliv věděla, že má dnes hodně práce.  Tak protestovala. Nesnášela rána, ale také měla ráda tahle probouzení.  Zmítala se v rozporuplných pocitech.

Snad díky tomu vykoukla zpod přikrývek a pohlédla do rozzářené tváře, obklopené neposednými vlnami, svého chlapce. Tedy, chlapec to už dávno nebyl. Byl to muž. A byl její. A opět měl ten úsměv.

„Lásko?“ zavrněl a sklonil se blíže k její tváři. Jeho ruka vklouzla pod přikrývku, nacož jí položil na její vyboulené bříško. Byli spolu už rok, ale oficiálně teprve sedm měsíců.

„Hmm?“ dívala se do očí protkaných láskou a natáhla se pro polibek.

„Máma říká, že snídaně je hotová,“ ušklíbl se jakmile přerušil polibek. Při těch slovech jí zakručelo v břiše. Podívala se na hodiny, které ukazovaly něco málo po osmé.

„Hm,“ zabručela ospale, nehledě na svůj hlad.

„Už jsem vymyslel jméno!“ vyhrkl nadšeně, ostatně jako každé ráno, když s tím posledních pár měsíců přišel. Opravdu doufal, že tohle bude to pravé. Když před rokem říkal, že ví, jak se bude jmenovat jejich dcera, zřejmě svou fantazii moc předcenil. Tahle žena je moc náročná, pomyslel si zklamaně.

Lana se usmála, což dělala pokaždé, když s tímhle přišel. A čekala na jeho dnešní návrh.

„Amelie!“ vykřikl, spokojený sám se sebou, že na to určitě tentokrát kápnul.

„Můžu hádat? V televizi šla víla Amálka?“ Měla co dělat, aby se nezačala smát. Díky malé Claire měl přehled v dětských programech. „Co je to vůbec za jméno? Děti by se jí smáli. Chceš aby se smáli tvé dceři?“ Nadzvedla obočí, upřeně ho sledujíc.

Zdálo se, že o tom tvrdě přemýšlí. Bylo to roztomilé. Vždycky to dělal.

„No dobře, možná by vznikaly posměšky, uznávám,“ zvedl ruku v důraz, „ale třeba by jí říkali Amy,“ dodal.

„Hm, co třeba Hope?“ Nadhodila, ačkoliv už věděla, že tohle jméno po čase přemlouvání projde. Možná i bez něj.

„Hm, vsadím se, že jsem se vůbec snažit nemuset,“ vyšpulil urážlivě spodní ret. Ach, ti muži.

„Ale ne, pár jsem jich vážně zvažovala.“ Nezvažovala, pomyslela si lítostivě.

„Vážně? A co například?“ Nadzvedl obočí, pohled upřený na ní. Začala pátrat v paměti. Ach, mám to!

„Lucy! Třeba. Nebo Nicole!“ Vyhrkla, šťastná, že si alespoň něco vybavila. Jeho tvář se tímto sdělením rozzářila, jako malému klukovi o Vánocích.

„S tím jsem nepřišel z pohádek,“ ušklíbl se. Popadla polštář vedle sebe a hodila ho po něm. Jistě, že tohle neměl z pohádek.

„Doufám, že nemyslíš to, co si myslím,“ řekla uprostřed smíchu.

„Myslíš, Amerika hledá topmodelku?“ Smál se.

„To je snad ještě horší!“ Znovu po něm mrštila polštář, předstírající šok. Slzy smíchu jí tekly po tvářích. Byla šťastná.

Měla všechno o čem kdy snila. Milovaného muže. Velkou rodinu. A úžasnou práci. A lásku.

Uvědomila si, jaké jí potkalo přes to všechno štěstí.

S tím vším ve svých myšlenkách ho přitáhla k sobě a hluboce políbila. 

******************************************

Děkuji, děkuji! Vám všem, co jste můj dvojdílný příběh dočetli až sem.  Bylo to náročné ukončit, uznávám, ale myslím, že to stálo za to. 

Neříkám, že ještě budu psát - vlastně moje myšlenky teď okupují jiné věci - ale jsem ráda, že jste při mě stály i v tom nejhorším. Miluju vás.

Chtěla bych poděkovat Sidney, za její oddanost, úžasné komentáře, za to že je. Míše, za její neuvěřitelnou podporu při psaní, jelikož nebýt jí, nejspíš bych to ani nedopsala (btw - ona psala kousek jedné kapitoly tady!), Meredith za její naléhání, i když bych jí nejraději někdy uškrtila, ale nakonec to přežila ve zdraví, takže díky. Veru, která to asi už nečte, ale hodně mi ze začátků pomáhala, komentáři a vším.

Prostě úplně všem, protože bez Vás by to nestálo za nic.

xxx. Lens.