Just Do It Right

13.

Se skelným pohledem upřeným na svůj talíř, ze kterého bez tak nic neubylo; obklopená hromadnou společností, která se z většiny skvěle bavila. Tedy až na mě.

Bylo to tak nepříjemné, že jsem začínala odpočítávat minuty do momentu, kdy se zvednu a se zarputilým výrazem se omluvím.

Ohlédla jsem se vedle mě, kde si své místo držel Zayn, který se zdál, že nad něčím přemýšlí. Jen tak prohraboval vidličkou své těstoviny úplně ponořený sám do sebe.

Mimo vší té přetvářky, kterou jsem nasadila jen proto, aby si někdo nevšiml, že nejsem úplně v pohodě, jsem ten den poznala další úžasné osobnosti. Jednou z nich byla i malá Lux, sedící v dětské židli naproti mně. Její výraz byl plný znechucení, jakmile pohlédla na mrkev ležící před ní. Ani Tom - její tatínek, ji nepřinutil k opačnému názoru na její pokrm.

Možná by to bylo jiné, kdybychom šli do restaurace, kde nevaří zdravě, ale Lou si to vydupala. Popravdě, v mém stavu bych asi nedokázala pozřít něco jiného, tedy, kdybych se o to alespoň snažila. Můj žaludek byl jako na vodě.

"Jsi v pořádku?" ozvalo se náhle vedle mě, odtud, kde doteď seděl nečinně Zayn. Otočila jsem se na něj a odněkud vytáhla lehký úsměv a přikývla.

"Taky mě to tady nebaví," zamumlal kysele a lehce do mě drkl ramenem. "Překvapivě mám vážně hlad," dodal smířlivě a podíval se okolo.

"Myslím, že jsem tady viděl KFC. Ona by možná i hotelová výživa byla chutnější, spíš určitě," zašeptal spiklenecky; musela jsem se tiše zasmát.

"Beru to KFC, pokud mám na výběr," zašeptala jsem nazpátek. Ušklíbl se a rychle se zvedl od stolu. Následně se na mě otočil a nabídl ruku.

Nenápadně jsem se rozhlédla po všech lidech, kteří byli uprostřed živého rozhovoru a pár ostatních jedinců bylo úplně mimo. Pokrčila jsem rameny a chytla jsem ji. Poté ho následovala k východu.

Celou cestu ke známému fast foodu jsme probírali mezilidské vztahy a to, že jsou úplně na nic. Nebýt toho, možná by na téma Harry ani nedošlo.

"To ti vážně řekl?" zeptal se vážně, jakmile jsem mu převyprávěla všechno.

"Možná je to tak dobře. Víš, jak to myslím. Některé věci se prostě stát musí, aby se mohly stát jiné, lepší," pokrčila jsem smířlivě rameny a ohlédla se na něj.

"To možná ano, ale i tak by to chtělo mu dát lekci," dodal a lehce se ušklíbl.

"Má přítelkyni," napomenula jsem ho.

"Bože, ty myslíš tu holku? Minule jsem se jí ptal, jestli neviděla ty noty a ona se mě zeptala, co to je," řekl pobaveně.

"Myslela jsem to vážně," zamračila jsem se na něj.

"No, ale bylo to i horší," řekl, ignorujíc mou poznámku. "Jde o to, ho nechat podusit. Viděl jsem, jak tě u stolu propaloval pohledem. Kdyby tomu bylo jinak, zřejmě bych ti nenavrhl něco takového, možná bych si dokonce myslel, že o tebe nemá zájem. Ale v tomhle případě…" nechal vyplynout větu.

"Počkat, co přesně mi navrhuješ? Pokud je to něco o společné posteli, aneb ty víš, co tím myslím, říkám ne," přimhouřila jsem oči.

"Takže vážně držíš celibát? Ne, že bych to Niallovi věřil. A neodváděj téma. Chtěl jsem ti dát jistý návrh. Ale ne takový návrh, jaký máš na mysli. Tak trochu s někým chodím. Ale on si to za to, co řekl a jak se choval, zaslouží. Jasně, je to můj kamarád, ale potřebuje otevřít oči. Nejlépe něčím hodně vychylujícím tvému obvyklému chování," zamyslel se.

"Co třeba jít k věci?" zeptala jsem se zvědavě.

"Předstírej to, že spolu něco máme," řekl ledabyle.

"Co prosím? Ale my spolu nic nemáme, neřekla bych, že se můj názor od základní školy změnil. Navíc, právě si řekl, že máš přítelkyni," nakrčila jsem čelo.

"Chceš to urovnat nebo cokoliv jiného? Navíc, myslím, že trocha žárlivosti ještě nikdy nikoho nezabila. Perrie to pochopí a za zkoušku nic nedáš, Lano," prohodil.

Cela takhle věc mi připadala absurdní. Opravdu jsem si nemyslela, že by na mě Harry mohl ještě něco vidět. S tím, jak na mě vystartoval ve výtahu s jeho ubohými výmluvami. Vlastně ani sama nevím, jestli ještě něco takového chci.

Mám o něj ještě snad zájem po tom, co v podstatě všechnu vinu za náš zmařený vztah hodil na mě?

Jasně, mohla jsem se zachovat jinak. Vím, že nesu částečnou vinu, ale to on také.

Celý další rok se ani neobjevil; možná jsem snad čekala zázraky. Možná jsem mu ublížila svou ignorací, ale to bylo oproti tomu, z čeho mě obvinil on, jako nic. Možná mu snad nikdy nedokážu důvěřovat tak, jako tomu bývalo.

"Tak fajn, ale jak to chceš všechno udělat?" vydechla jsem ochotně a zadívala se na jeho v úšklebku narůstající úsměv.

"Myslím, že už nějakou představu mám," řekl s nadšením v hlase a otevřel mi dveře.