Deník Vrabce

Kapitola V - Košile je bližší než kabát

Uběhly tři dny od útoku v hostinci a tým třináct byl dávno na cestě. Nakonec zvolili původní trasu, neboť jinudy by postupovali daleko déle. Yuujiro pečlivě zamazával stopy a nyní, ke konci cesty, se zdálo, že útočníci se již neobjeví.

Čím blíž se nacházeli vesničce Fudai, tím horší měl mladý jounin pocit. Pocit, že je nikdo nepronásleduje, nýbrž že na ně někdo čeká. Zřejmě stáli proti opravdovému problému.

„Za touhle skalou je má rodná vesnice," vyrušil jej z myšlenek léčitel.

Yuujiro vzhlédl a nepřítomně kývl. „Vím."

„Co se děje, sensei?" zamrkala Suzume, jdouc vedle něj. „Něco je špatně?"

„Celou dobu jsme nikoho nepotkali, tak se trochu usmějte," přidal se Satoya.

„Právě to mi vrtá hlavou," věnoval mu pohled plný starostí. „Ten chlap prostě bez mrknutí zabil svýho parťáka, nejspíš aby utajil, proč jde po Ryuunosukem-san. Mám z toho fakt špatnej pocit."

„Jsme tady," upozornil je Ryuunosuke.

Fudai vypadala jako součást skal, na nichž byla vystavěna. Domy se od kamení odlišovaly pouze doškovými střechami a dohromady jich bylo možná dvacet. Skupina se pomalu přibližovala a Suzume začínala rozeznávat pohybující se postavičky. Vypadali podobně šedivě jako žula všude okolo.

Místní si velmi brzy všimli nově příchozích a nenápadně si je prohlíželi. Jeden z nich jim byl povědomý, ale nikdo se neměl ke slovům.

Zrzka se tázavě obrátila na Ryuunosukeho. Šlo o malou vesničku, tak proč ho nezdravili? Chovali se spíš odtažitě. Jako kdyby ho nechtěli znát.

„Ryuunosuke!" Tíživé ticho protrhl výkřik a šoupání bot v písku.

„Hibiki?" zamračil se rusovlasý na přibíhajícího shrbeného muže, který se zastavil přímo před ním. Ani tenhle člověk nevypadal příliš nadšeně.

„Neměl jsi sem chodit, Ryuunosuke. Měl jsi zůstat v bezpečí vesnice," ztišil hlas a teprve pak si všimnul léčitelova doprovodu. „A co jste vy zač?"

Yuujiro zkušeně zachoval neutrální výraz, ale rýpnutí si neodpustil. „Taky nás těší. Jsme ninjové z Konohagakure, momentálně Ryuunosukeho-san doprovod. Objednal si nás a řádně zaplatil. Nic nelegálního na to, jak se právě tváříte."

Hrbáč povolil obočí, aby se mohl zase zamračit. „Jsi drzý," věnoval hnědovláskovi pár slov a obrátil se na léčitele. „Kliď se odsud a opovaž se vylézt. Jinak to takhle zůstane."

„Co takhle zůstane?" nechápal Ryuunosuke. „Jdi mi z cesty, Hibiki. Ayako na mě čeká."

„Ayako tu není!" sykl Hibiki, div muže naproti němu nepoprskal.

Ryuunosuke zbledl. „Chceš říct, že...?"

Hrbáč zahýbal ústy, ale nic neřekl. Uhnul očima a zavrtěl se. „J-jo, zemřela."

Léčitel vycenil zuby, odstrčil ho a rozeběhl se ke svému domu. Už ho nemínil dál poslouchat.

Čekalo ho nepříjemné překvapení. Z jeho domu zbyly sutiny. Zdi byly ohořelé a střecha se propadla dovnitř.

Ryuunosuke na výjev nevěřícně zíral. Takže opravdu zemřela? Ne na nemoc? Zabil ji požár? Nebo sutiny? Ale jak?! Celou tu dobu hledal lék zbytečně. Co bude teď dělat? Život bez jeho ženy přeci neměl smysl!