Deník Vrabce

Kapitola I - Vlk proti třem ovečkám

„To snad není pravda! Poslední den, má odmaturováno a stejně chrní na mojí hodině!" Hlasité nadávání se rozlehlo třídou spolu s klepnutím.

Suzume, zrzavá absolventka ninja akademie v Konohagakure, se s výkřikem vytrhla ze snu a polekaně se narovnala. Ve třídě zbyla sama. Zmateně si pohladila hlavu na místě, kde jí jistě rostla boule, a otočila se. Malý postarší učitel držel v ruce tlustou knihu a netvářil se příliš spokojeně. Zřejmě čekal vysvětlení. Ona také jedno chtěla.

„Eh, kde jsou všichni?" zamrkala a hned dotazu zalitovala. Usnula a neprobudilo ji ani zvonění. Ani Satoya. To mu spočítá.

„Kde by tak mohli být?" přemýšlel mužík a hraně si probíral šedivé vousy na bradě. „Už vím!" vyhrkl náhle. „Jsou doma, protože už dávno zvonilo!"

Suzume mu zůstala zpříma hledět do očí, což jí nečinilo žádný problém, protože mužík byl prostě prťavý.

„Každopádně," oznámil s úlisnou spokojeností, zvedl nos vzhůru a zavřel oči. „Týmy byly rozřazeny a mě ani nenapadne ti povědět, ve kterém jsi. Mělas dávat pozor a ne spát. Spát můžeš doma. Navíc se mi líbí představa, jak běháš kolečka po Konoze v naději, že snad najdeš někoho ze třídy. Taky se budeš jednou snažit. To bude skvělé."

„Tak si to užijte."

Učitel se překvapeně rozhlédl, jelikož dívčino doporučení rozhodně nepřišlo z lavice před ním. Místnost zela prázdnotou, jediný průvan, přicházející z otevřeného okna, dělal muži společnost. Otevřené okno.

„Ty malá!"

Suzume dopadla do dřepu, ze kterého přešla do běhu. Bylo velmi výhodné mít třídu v přízemí. Vesele se zazubila a zabočila k bráně z areálu školy. Očividně nespala tak dlouho, stále ji nezavřeli.

Zastavila se teprve o několik ulic dál, kde se konečně vydýchala. Ostražitě se otočila, hledajíc stíhajícího naštvaného trpaslíka, a když nikoho takového nespařila, uvolněně vydechla a zahihňala se. Natřela mu to solidně, jen jí bylo líto, že neviděla jeho výraz. Musel být k nezaplacení. Ostatně jako vždycky.

Zrzka, stejně jako většina lidí z její třídy, neměla mužíka ráda. Choval se nadřazeně, zesměšňoval děti, kterým něco nešlo, a neuměl pořádně nic naučit. Po dvou letech, kdy se smířili s faktem, že jim učitele nevymění, se dívka rozhodla, že jeho hodiny vesměs prospí. Avšak jejím školním dnům byl počínaje dneškem konec. Úspěšně odmaturovala a stala se geninem. Vše bylo dokonalé. Až na jedno.

Pořád ještě musela najít svůj tým.

Z jejích modrých oček se malinko vytratil lesk. Nerada pobíhala přeplněnými ulicemi a hledání jí připadalo jako nudná otrava. Svěsila ramena a povzdychla si. ‚Tohle bude dlouhej den...'

„Suzume-cháán!"

Dívka se zarazila. Hlas poznávala až moc dobře a popravdě řečeno, zrovna jeho majitele podvědomě hledala. Otočila se a napjala, protože hrozilo, že do ní vrazí blonďaté pometlo jménem Satoya, které zastavilo pár centimetrů od ní.

„Ahoj, Suzume-chan!" vyhrknul znovu nadšeně. „Celou dobu jsem tě hledal!"

Dostala tik do oka. „Ach, výborně," zavrčela, „víš, žes mě vůbec hledat nemusel?" dotázala se a její obličej připomínal ticho před bouří, jež se následně změnilo v hotovou vichřici. „Mohls na mě prostě počkat před akademií, když už se ti nechtělo mě budit, víš?!"

Satoya se o dobré dva kroky stáhl a zvedl dlaně před sebe ve stavbě pomyslné zdi. „P-promiň, ale sensei řekl, ať tě nebudím, že potřebuješ spát. Věřila bys, že je to nakonec dobrák?"