Deník Vrabce

Kapitola II - Vlk proti třem ovečkám, část 2

Suzume se roztřásla.

Bělovlasý se zlověstně usmíval. Oči, které jindy člověka zradí, měl zakryty tmavými brýlemi. Dlouhou dobu nemluvil, jen stál a se zájmem si ji a její kolegy prohlížel. Mráz si brázdil cestu jejími zády. Chtěla utéct, ale ztuhla na místě.

„Rád bych věděl, kde máte Yuujira-chan, děcka," promluvil ledovým hlasem plným posměchu, který div nemrazil půdu pod nohama. „Ptáčci si štěbetaj, že je váš sensei."

Suzume ztratila hlas. I kdyby stokrát věděla, kde se sensei nachází, nedokázala by ani naznačovat gesty. Nejen ona.

Naoto ztuhl krátce po doskoku a nyní stál rozkročen, hlavu schovanou mezi rameny. Dovolil si spustit oči z muže a zkontrolovat zrzku. Byla mimo. Satoya na druhé straně pro změnu vypadal, že se každou chvíli pozvrací. Musel něco udělat. Prostě musel. Stiskl dlaně v pěst, až mu zbělely klouby, a nadechl se na kuráž. Ve vyschlém hrdle vydoloval hlas. „Nevíme, kde je," pravil překvapivě pevně.

Muž si dal na čas a na chlapce se obracel snad celou věčnost. Vzduch dále houstl a chladl. „Copak, ty se na mě mračíš?" dotázal se prve.

V Naotovi hrklo. Jeho ztuhlé obočí se okamžitě uvolnilo.

Bělovlasý se pobaveně ušklíbl. „No co naplat, je škoda, že nevíte, kde je. Myslel jsem, že se s vámi pobavím trochu dýl."

Děsivý muž se znovu zasmál. Pomalým pohybem ruky si sundal brýle a odhalil pár ledově šedých očí, který se okamžitě upřel na Suzume. „Holky vždycky hodně křičí," zamyslel se. „Jak moc křičíš, když ti někdo trhá části těla? Aj, počkat, ty jsi děcko, co ještě moc nezažilo, co? Tak to dneska dostaneš lekci," oznámil, jako by mluvil o počasí.

Dívka vytřeštila oči a tělo ovládl neskutečný třes. Žaludek měla jako na vodě, srdce bušilo rychle a důrazně. Cítila a slyšela každý jeho tep. Pomněnky zůstaly připoutané k muži, nemohla se podívat jinam. Zabije ji, určitě ji zabije. Pomalu a bolestivě. Nikdo jí nepomůže.

Chtěla utéct, ale nemohla. Alespoň ne po svých. Nohy zdřevěněly, tělo též. V paralyzovaném mozku jí vytanula jediná myšlenka. Ano, byl tu i jiný způsob útěku. Na pravé noze ucítila pouzdro. V něm byl házecí nůž. Mohla... Mohla...

Ticho prořízlo zasvištění. Dívka vytržená z transu začala znovu vnímat okolí. Muž přerušil oční kontakt a uskočil. Do stromu se zabodlo několik házecích hvězdic.

‚Ten směr,' prolétlo zrzce hlavou.

„Haa?" narovnal se bělovlasý a ledový pohled padl na Satoyu. „Ale podívejme se, ono to umí i kousat?"

Chlapcův obličej, bledý jako stěna, ovládl hněv smíšený se strachem. „Nech Suzume-chan být, ty... ty...!"

Muž se ušklíbl. „Tak Suzume-chan? Ona je tvoje...," popíchl chlapce a zvedl malíček, načež si odplivl a zkřivil výraz v děsivé grimase. „Víš, že nesnáším, když...?!"

Nedozvěděli se, co nesnáší. Slova bělovlasého přerušil výbuch a okolí zahalil kouř. Suzume ucítila stisk na zápěstí a tah, který ji nutil se rozběhnout. Překvapeně vzhlédla a v řídnoucím oblaku po chvilce rozeznala Naota, který vláčel nejen ji, ale i k smrti vyděšeného Satoyu. Co dodat, mohla si s blonďákem podat ruce.

Za to hnědovlásek před nimi vypadal jinak. Nechápala ho. To se opravdu nebál?

„Suzume, Satoyo," vyhrkl hlasitým šeptem. Dívka zamrkala. Chlapec stiskl její zápěstí silněji. „Potřebuju, abyste běželi sami, tohle mě fakt vyčerpává."