The Maze Runner Girl[CZ TMR FF]

Právě ses zabil

Brány se zavřeli. Placeři se začali rozcházet.

,,Pojď Dom. Jdem se připravit na zítřek." To byl Minho.  Přikývla jsem a následovala Minha.

Došli jsme do domku a začali chystat mapy na zítřek. Zabalili jsme batohy.

,,Minho jdu si lehnout."řekla jsem po 2  hodinách připravování se na zítřek. Minho nutně chtěl prohrabta všechny mapy a ujistit se že se nic nestane.

,,Nejdeš na večeři?"

Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem hlad. Odešla jsem a zamířila do dvora. Pak mě ještě něco napadlo. Změnila jsem směr a zamířila k sítím.

,,Bažo můžeš na chvilku?"

,,Jo jasně Dom. Děje se něco?"

,,Ne jen pojď prosím za mnou."

Přikývl. Šli jsme ke zdi Labyrintu. K té kde byly přeškrtaná jména.

,,Co ti řekl?"zeptala jsem se.

Měla jsem na mysli Bena. Prý Thomasovi řekl něco co ho očividně dost viděsilo. Nebo aspoň měl takový výraz.

,,Říkal že nás viděl. Říkal že za všechno můžem. Ty a já. Thomas a Dominika. To říkal."

Pokývala jsem hlavou.

,,Děkuji za tvůj čas Bažo."

,,Kdy mi tak přestanete říkat?"zeptal se ještě.

,,Dokud nedorazí další čón kterému zkazili život. Takže ještě tři týdny bažo."

Pousmála jsem se. Jestli se takhle chovají všichni bažanti tak tu musí fakt být sranda. Věřim že se mnou jako bažantkou to byla fakt prdel.

,,Dobrou noc čóne."

,,Dobrou Dom."

Šla jsem do dvora.  Převlékla jsem se a šla si lehnout. Konečně.

,,Domove sladký domove."řekla jsem si pro sebe.

Někdo zaklepal.

,,Vstupte"

Dveře se otevřeli a dovnitř nahlédl Newt.

,,Chtěl jsem jen zkontrolovat jestli si vpoho."

,,Jo Newte. Sebevraždu nespáchám. "

,,Já vím. Dobrou noc."řekl. Měl takový divný výraz a lehce sebou cukl při slově sebevražda. Zeptám se ho pak.

,,Dobrou Newte."

Dveře se zavřeli a já zase zůstala osamotě. Lehla jsem si a brzy na to usnula.
  

Ráno mě zbudil Alby.

,,Vstávek Dom. Musíme jít."

Přikývla jsem. Vstala jsem a šla ke skříni.

,,Ehm Alby mohl bys..."zeptala jsem se a kývla hlavou směrem na dveře.

Alby zrudl jako rajče. Poznala jsem to i přes jeho tmavší pleť.

,,Jo jasně. " řekl nervózně.

Otočil se a vypochodoval ráznými kroky z místnosti. Rychle jsem na sebe hodila kraťasy a triko. Nemohla jsem se dočkat az zase vkročím do Labyrintu.

Před branou už čekal Minho a Alby. O něčem si povídali a nezaregistrovali mou přítomnost. Agresivně při tom kolem sebe mávali rukama. Alby teď něco říkal a mával rukama tak divoce jakoby by chtěl vzlétnout.

,,Minho, ja jsem to tak nemyslel. Prostě jsem nechtěl abys s Newtem ji šel hledat a pak jste se ani nevrátili. "

,,Děje se něco?"zeptala jsem se.

Oba leknutím nadskočili.

,, Běžíme ne?"zeptala jsem se znovu když  se brány začali otvírat.

Minho s Albymu přikývli ale nic neříkali. Radši.

Vběhli jsme dovnitř. Minho tvrdil že ho viděl v 7. Sekci což bylo fakt daleko ale snad to nějak zvládnem. Doufám.

Doběhli jsme do sedmé sekce a zastavili v jedné ze slepých uliček.

,,Támhle je."vykřikl Minho a ukázal na konec uličky.

,,Jdeme."

Doběhli jsme tam. Opravdu. Rmut ležel nehybně na zemi.

,,To není dobrý nápad. "řekla jsem Minhovi.

On ale neposlechl a nutně se té věci musel dotknout.

,,Je to slizké. A odporné."řekl a otočil se zády ke rmutovi. To byla chyba.

Rmut se zvedl. Minho si to neuvědomil. Zatím.

,,M..mi..mi..Minho. Utíkej!"vykřikla jsem.

Teď jsme se rozběhli všichni. Já běžela doprava. Minho doleva a Alby rovně.

Rmut pronásledoval Albyho. Zabočili ještě za pár uliček a pak zmizeli z dohledu. Nadobro.

Pak se ozval Albyho vyděšený výkřik. Otočila jsem se a rozeběhla se zpět. Běžela jsem po slizkých stopách. Rmutich stopách. Alby ležel na konci jedné uličky. Byl uštknutý.

Za zády jsem uslyšela dunivé kroky. Rmut. Ne byl to jen Minho. Díky bohu.

,,Je uštknutý. Co budeme dělat?"

,,Musíme ho omráčit než začne dělat problémy. Pak ho musíme dostat na Plac. Co nejrychleji."

Minho vytáhl nůž. Praštil Albyho do hlavy a ten se sesunul na zem. Na čele se mu objevila velká boule. Minho to asi trochu přehnal.

,,Musíme ho vzít na ramena. Pomoz mi Dom."

Vzala jsem Albyho zleva a Minho z prava. Na teď jsme ji zvedli. Byl hrozně těžký.

Kulhala jsem. Brány se měli zavřít za jednu hodinu. To nikdy nestihneme.

Alby mi padal z ramem. Nemohla jsem nic dělat. Byl prostě moc těžký.

Byli jsme už v uličce se vstupem na plac. Placení pokřikovali a povzbuzovali nás. Nezvládneme to. Nikdy.

Už zbývala jen malá škvíra ale mi byli moc daleko. Pak se to stalo.

Thomas proběhl mezi zdmi než ho Newtona ruka stihla zachytit. Byl hubený a měl štěstí že ho zdi nezamáčkli. Brány se zavřeli.

S Minhem jsme položili Albyho na zem.

,,Skvělej nápad,"řekl Minho suše, ,,právě ses zabil."