Ohnivá duše

Kapitola devátá

Černo, něco jiného než bílo, ale na obojí začínám být alergická.

Něco mě nepříjemně tlačilo do zad. Otevřela jsem oči. Nad sebou jsem uviděla koruny stromů poseté drobnými růžovými květy. Posadila jsem se a rozhlédla jsem se. Vyrazilo mi to dech. Bylo to tam překrásné. Vypadalo to jako nekonečné zahrady a skvěle udržované. Kromě růžově květovaných stromů tam byly modré, fialové, červené, žluté, oranžové a zvláštně zelené. Všechno to kontrastovalo s výrazně zelenou trávou. Mimo stromy jsem viděla i nejrůznější druhy květin. Nedokázala jsem říci, co to bylo za druhy, nikdy jsem se o květiny moc nezajímala. Ale ta jejich vůně, nikdy jsem necítila nic hezčího.

Celé tohle místo mi připadalo magické. Do žil mi vnášelo energii tohoto místa a zároveň přinášelo klid duši. Cítila jsem se vyrovnaná.

Pomalu jsem se rozešla, přičemž jsem si užívala zdejší krajinu. Přede mnou se začala rýsovat říčka, přes kterou byl postavený most nejspíš v japonském stylu. Když jsem stála na něm, koukala se přímo do vody, tak tam plavaly ryby podobné kaprům koi. Připadalo mi, že moje starosti odplouvaly společně s nimi. Odtrhla jsem od nich oči a vydala se dál.

Čím víc jsem se vzdalovala, tím větší byl zneklidňující pocit okupující moji mysl. I krajina se změnila. Stromy začínaly řídnout a vypadat sešle. Pocit vyrovnanosti byl pryč. Vůně květin, které tu už nerostly, nahradila nepříjemná kovová vůně, která mi byla až moc dobře známá. Snažila jsem se to nevnímat a pokračovat v cestě. Stromů bylo čím dál méně a tráva ztrácela barvu. Místy byla i černá. Vypadalo to jako stopy po boji ohněm. Moje domněnky se potvrdily, když se přede mnou rozprostřela černá planina, na které leželo nespočet mrtvých těl všemožných bytostí ať s magií jen spojených či jí oplývajíc.

Dívala jsem se na tu spoušť. Nikdy by mě nenapadlo vidět tolik bytostí na jednom místě a v žádném případě ne takhle. Cítila jkla, jak mi po tváři tekla slza a za ní další a další. Klesla jsem na kolena a nezmohla jsem se na nic jiného, než se jen dívat.

,,Za všechno můžeš ty!" Uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se a uviděla Lora jako draka. Jeho slova se mi ozývaly stále v hlavě a zabodávaly se do srdce jako dýky.
,,Co?"
,,To ty můžeš za to, že tu teď všichni leží mrtví. Všechno je to tvoje chyba! Všechny jsi je zabila!" vykřikl na mě.
,,Lžeš! Nikoho jsem nezabila." Zakřičela jsem na něj stejně jako on na mě.
,,Tak se podívej kolem sebe. Tohle by se nikdy nestalo, kdybys mě neopustila!" Obvinil mě.
,,Ale já tě neopustila. To bych nikdy neudělala."
,,Tak proč si mi nic neřekla, když jsi odcházela! Utekla si pryč jako zbabělá krysa!" Jeho slova mnou projely jako nůž.
,,Ty to nechápeš." Vzlykla jsem. Slzy jsem měla na krajíčku. Ale i přes moji snahu nepustit je ven, narušil moji pomyslnou bariéru a začaly mi samovolně stékat po tvářích.
,,Tak mi to vysvětli! Moc rád si poslechnu jaké lži z tebe vyjdou." Tohle už bylo příliš. Moje srdce se rozpadlo na milion kousků a nahradil ho kus ledu, který se odrážel i mých očích. Nenašli byste tam nic jiného než nekonečný chlad.
,,Někomu jako jsi ty nebudu nic vysvětlovat. Nebudu plýtvat ničím na tebe ani na někoho, tobě podobnému. Nejsi ten, koho jsem znala." Po těchto slovech se v jeho pohledu něco změnilo. Vrhnul se na mě a pak už jen moje 'oblíbená' tma.