Ohnivá duše

Kapitola osmnáctá

Dovnitř létaly kulky, zatím mě ještě žádná nezasáhla. Schovala jsem se za gauč a zády se k němu natiskla. Charge jsem svírala v náručí tak pevně, že jsem se divila, že si nestěžoval, že nemohl dýchat. Zavřela jsem oči. Nikdy jsem neměla ráda střelné zbraně. Ten hluk, který dělaly, mi naháněl hrůzu.

Jak se sem vůbec dostali? A jak to, že jsem je nezaregistrovala dříve? Vždyť území kolem domu mám perfektně pod kontrolou, tak jak? Stoprocentně musí něco vědět o magii. Že by lovci? Ne, nemožné, nemohli mě najít tak snadno. dávala jsem si pozor.

Zatímco jsem bloumala nad tím, kdo to je a jak se dostali k mému domu, nastalo až moc velké ticho. Otevřela jsem proto oči a zjistila, že kouř se už vytratil a kluci tady nejsou. Opatrně jsem vykoukla zpoza gauče. Kluci byli na zahradě, ti lovci nebo kdo to byl na ně mířil zbraněmi, ale nikdo nestřílel. Najednou se ozval hlas Kate. Kde ta se tam vzala?

,,Mir, jsi tam?" zavolala a já nejistá tím, jestli mám nebo nemám odpovědět, jsem zůstala mlčet.

,,Jestli jste ji zabili, tak budete další na řadě." zakřičela tam na někoho.

Dobře, zahrajeme si hru. Položila jsem Charge na zem a skrz myšlenky mu řekla, aby se držel za mnou. Zvedla jsem se a zadními dveřmi jsem vyšla na zahradu. Ihned na mě všichni namířili zbraně, teda kromě těch, co mířili na kluky. Než jsem stihla něco říct nebo udělat, Kate se ke mně přiřítila a už mě mačkala ve svém objetí.

,,Jsem tak ráda, že ti idioti ti nic neudělali." S těmito slovy se ode mě odtáhla a usmála se na mě. Oplatila jsem jí to letmým pousmáním.

Přes její rameno na kluky, na které stále mířili zbraněmi.

,,Kate, co se tu děje? Proč jsou tu ti vojáci? A proč na kluky pořád míří zbraněmi? A co ty s tím máš ty společného?" vychrlím na ní otázky.

,,Víš, Miriam, oni tak úplně nejsou lidi."

,,Co o čem to mluvíš Kate?"

,,Těžko se to vysvětluje. Jsou to monstra."

,,Cože?! Jak to můžeš říct!"

,,Nepřerušuj mě Mir!"

,,Promiň."

,,Tak. Kdybys mě to nechala doříct, tak bych ti vysvětlila, že se umí z části přeměnit na draky."

,,D-draky?! Jako ty z bájí a pohádek? A nemůžou mi ublížit?"

,,Ne. Když se dobře zadíváš do trávy kolem nich, tak si tam můžeš všimnout takových krabiček. Jsou rozmístěné v kruhu kolem nich. Chytili se do pasti, když se snažili zachránit."

,, A vážně to nemůžou prolomit?"

,,Jak už jsem říkala, tak ne. Jedině, kdyby jim někdo zvenku pomohl."

,,Miriam! Nic jí nevěř není to pravda!" zakřičí jakože Feier. Poznal jakou hru tady hraju. S hranou nejistotou v očích jsem se podívala na Kate.

,,Buď zticha ty jeden poloviční zmetku! nebo tě nechám zastřelit! Takhle dostanem aspoň nějaký prachy." zakřičela na něj Kate. To byl akt, na který jsem čekala. Začala jsem couvat směrem od ní a od všech lidí dál do zahrady.

,,Ty-ty je chceš prodat?! Jsou to lidi ne nějaký zboží!"

,,Právě že to nejsou lidi Miriam." dívala se na mě, ale pak stočila zrak dolů a vytřeštila oči. Následně se jí na tváři rozlil potěšený úsměv.

,,Miriam ty je přitahuješ jak magnet! Máme tu jackpot. Moc daleko jsi neutekl, že?" řekla a vypadala při tom jak pravý lovec. Patří k nim. Jak jsem si toho mohla nevšimnout?

Sklopila jsem pohled k zemi a začala se děsivě smát. Následně jsem ji zase zvedla a podívala se na Kate. Ta se zděsila. Vím mé oči byly dračí a bylo v nich odhodlání a hněv.

,,Je to možné, ale ty nikoho z nich nezabiješ, neprodáš ani neodvedeš. Jsou pod mojí ochranou. A takovým tvorům se neubližuje, protože to má své následky!" zakřičela jsem na ni.

Kate se jen ušklíbla a mně se na chvíli ve tváři prohnalo zmatení.

,,Nečekala jsem, že zrovna ty budeš patřit k nim. Myslím si ale, že nic nezmůžeš. Měla jsi se dívat, kam šlapeš." hned na to se zasmála ona.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že jsem ve stejném kruhu jako kluci a mířili na mě všichni zbývající vojáci.

,,Jsi si jistá, že mě tohle zastaví? Nechme hru začít!"