Mustang

1. kapitola

Tma a stísněný prostor. Už se mi to nelíbilo a nebavilo mě to. Potřebuji se dostat ven! Začal jsem kopat do stěn a celá se otáčet. Po chvilce začínám vidět zvětšující se světlo a ve slizké placentě se dostávám ven. Spadl jsem do měkkoučké trávy a první se trochu vzpamatovával. Cítil jsem něco na těle. Máma ze mě slízávala placentu a celého mě umyla. Zvedl jsem hlavu a podíval se kolem. Nade mnou stála má sněhobílá máma, vedle ní hnědá klisna a kolem byl zbytek stáda. V ten den se o pár minut narodil ještě jeden kůň. Byla černá klisnička a v ten den, hned, co jsme se zvedli a začali pomalu skotačit, jsme se stali nejlepšími přáteli. Moje máma je vůdčí klisna a tak jsem jí pomáhal stádo chránit. Stával se ze mě pomalu statný hřebec a naučil jsem se spoustu věcí, jak stádo řídit a ochránit ho. Celé dny jsme se proháněli po loukách a pásli jsme na té nejzelenější trávě v okolí. Bylo to něco úžasného. Byli jsme opravdu volní. Nějak takhle to pokračovalo dalších 5 dní, plynuly měsíce, roky... Jednou jsme se v klidu pásli na opravdu rozlehlé louce lemované z jedné strany stromy a z druhé strany jehličnatým lesem. Něco jsem cítil. Něco divného. Něco, co jsem nikdy předtím necítil. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na něco, co se pohybovalo v lese. Zafrkal jsem na znamení a ostatní koně si toho začali všímat taky. Po chvilce vyjelo z lesa velkou rychlostí auto a řítilo se za námi. Zařehtal jsem a všichni ostatní se dali do pohybu. Skoro jsme letěli. Běželi někam, ani nevíme kam, prostě někam pryč. Stádo se rozdělilo a každý běžel někam jinam. Otočil jsem se a viděl, jak ostatní pomalu odpadávají. Au! Teď mě něco zasáhlo do zádi. Po chvilce jsem usínal, ztrácel rovnováhu a padl jsem na zem. Od té doby si nic nepamatuju...

**

Když jsem se vzbudil, neviděl jsem nic jiného, než tmu. Kolem mě stáli ještě další 4 koně. Poznal jsem je. Byla to ta hnědka, co nade mnou stála hned po mém narození, potom tam byl roček, sněhobílá nejstarší klisna, její nejlepší kamarád, vraník s lysinou a malý ryzák, kterého znám jen od vidění, moc se nezapojoval a chodil radši vždy mimo stádo. Nevím proč. Zpanikařil jsem, protože jsem neviděl ani na krok. Začal jsem hlasitě řehtat a volat matku a ostatní členy stáda. Kopal jsem do stěn, jestli bych je náhodou nevykopl, ale marně. Nervózně jsem pokukoval po ostatních, které jsem v té tmě dokázal rozeznat, a oni tím samým pohledem na mě. Měl jsem strach, co se to děje. Proč nejsem se svým nejmilejším stádem? Kde jsou ostatní? Kde je má matka? Slyšel jsem z venku nějaké zvuky. Byly to něčí hlasy. Zaburácelo to za našimi zadky a dveře se otevřely. Rád bych se otočil, jenže to nějak nešlo. Zašilhal jsem a podíval se trochu víc za sebe a uviděl jsem asi 5.. ehm, lidí? Chlapů? No, asi tak nějak. Drželi pistole a mířili na nás. ,,Teď!" A začalo to. Opět do nás vstřelili tu injekci a proto, že jsme tentokrát neměli kam utéct, jsme poodpadávali přímo na místě. Vzbudil jsem se zase v tmavší místnosti. Tam jsem ale dokázal rozeznat, kde co přesně je. Stál jsem v těsnějším boxe, vystlaným malou vrstvou slámy a vedle mě se povalovalo trochu sena. V rožku stál kýbl naplněný do půlky vodou, špinavou vodou. Slyšel jsem vedle mě nějaké řehtání a když jsem se podíval skrz mříže, kterými byl box vystužen, jsem viděl dalších asi 15 koní. Že by to bylo něco jako moje rodina? Že by to byli taky tak stejně odchycení divocí koně jako já se svými kamarády? Bylo mi všech líto. Tohle si nezasloužíme. Teď  bychom správně měli běhat bok po boku po dlouhých a nekonečných pláních. Už teď mi to dost chybí. Doufám, že se odtud co nejdřív dostanu. My všichni. Chtěl jsem zkusit se odtud nějak dostat. Kopal jsem všude okolo mě do stěn a opět se to snažil vyrazit. Ostatní koně začali hlasitě řehtat a taky kopat všude okolo sebe. Zaslechli jsme ale nějaký zvuk a já se podíval ke dveřím. Stál tam velký chlap a něco držel. ,,A ticho tady bude už, do prdele!!!"