Budu tady čekat...

Will

Procházeli jsme se s Nikem podél pláže. Už se trochu uklidnil, takže nevypadal, že mi chce utrhnout hlavu. Je to snad ten nejzáhadnější tvor, kterého jsem kdy poznal. Dříve jsem ho viděl jen párkrát, když se náhodou ukázal v táboře. Ale během války jsme se spolu sblížili. Tenhle kluk je tak osamělý, smutný a plný bolesti. Vždycky byl sám. Ale i když o moji přítomnost nestojí, něco mi říká, že ji potřebuje.

Když jsem ho donutil, aby zůstal tři dny na ošetřovně, spřátelil jsem se s ním. Poznal jsem ho trochu více, ale stále je pro mě velikou záhadou. Řekl bych, že ho netrápí jen smrt jeho sestry a cesta Tartarem. Je tu něco jiného, co způsobuje bolest v jeho srdci. A já hodlám přijít na to, co.

"Dneska je docela hezky," prolomil jsem ticho. Lepší téma ke konverzaci mě opravdu napadnout nemohlo. Budem se bavit o počasí, jej!

"Jo, docela jo," odpověděl mi po chvilce. Zamyšleně se zadíval na obzor. Vítr mu foukal vlasy do obličeje, jeho smutné tmavé oči hleděly do dáli a výraz měl nečitelný. Jak rád bych věděl co ho trápí. Ale nemohl jsem se ho jen tak zeptat. Určitě v sobě skrývá spoustu tajemství.

Uvědomil jsem si, že na něj zírám. "Co chceš dělat dál? Myslím teď, když je konečně klid, konec světa odvrácen, žádné další hrozby," zeptal jsem se. "Já," odmlčel se. "Zatím jsem nad tím tolik neuvažoval," přiznal, aniž by spouštěl oči z obzoru. "Ostatní chtějí jít studovat, žít zase normální život. Já se nemám kam vrátit, vždyť nejsem ani z tohoto století. Mohl bych jít zase do podsvětí, pomáhat otci. Po sestřině smrti jsem tam trávil hodně času."

"Nebo můžeš zůstat v táboře!" vyhrkl jsem. "Mohl bys tady cvičit nováčky, nebo mi pomáhat na ošetřovně." Tahle myšlenka mě opravdu potěšila. Zasmál se. To bylo snad poprvé, co jsem ho slyšel se smát, i když to bylo jen ironické. "Co by podle tebe dělal Hádův syn na ošetřovně? To je trochu absurdní myšlenka." Tohle mě trochu bodlo u srdce. "A proč jako? Myslím, že všichni by uvítali, kdyby ses tu na chvíli zdržel." Upřímně jsem se mu zahleděl do očí a jeho tvář zjihla. "Tak dobře," souhlasil nakonec. "Myslím, že chvíli bych se tady mohl zdržet."

V dálce jsem zahlédl Percyho s Annabeth, jak jdou naproti nám a drží se za ruce. Nicova tvář najednou posmutněla. Díval se jejich směrem a já v jeho očích rozeznal ještě více bolesti, než předtím. Svěsil hlavu a zahleděl se na špičky svých bot. "Už musím jít," zamumlal. Rychle se otočil a utekl pryč.