Budu tady čekat...

Percy

Šel jsem si zaplavat do moře a pokecat s hipokampy, jak už to mám ve zvyku, když v tom jsem na dně narazil na zatoulanou rybářskou síť. Normálně bych se tím zbytečně nevzrušoval, ale tahle se podivně mrskala. Pomalu jsem se k ní přiblížil a mezi spletenými očky jsem rozeznal obrys nějakého tvora. Bez váhání jsem začal rozplétat síť a osvobodil z ní malého rejnoka. Vděčně se na mě podíval a já mu lehce pokývl hlavou. Potom se otočil a odplul pryč.

Ti lidé jsou neskutečně bezohlední, pomyslel jsem si. Klidně si odhazují věci do moře a vůbec je nezajímá, že ho tím znečišťují, a ubližují tak mořským tvorům. Není to poprvé, co jsem pomáhal nějakému zvířeti, které se omylem zamotalo do staré rybářské sítě. Klidně si mohlo nějak ublížit. Byl jsem tak naštvaný, že už jsem neměl náladu na potápění, a doplaval jsem ke břehu.

Tam už na mě čekala Annabeth. "Věděla jsem, že tady budeš, chaluhový mozečku," pronesla svým obvyklým vševědoucím tónem. "Nějaké novinky z podmořského světa?" "Pořád to samé," povzdechl jsem si. "Zase nějaký rybář odhodil starou síť na dno a zapletlo se do ní další nevinné zvíře. To si to riziko neuvědomují, nebo je jim to jedno?!" Zase jsem se pořádně rozčílil. Tohle mě dokáže opravdu hodně naštvat.

Annabeth mi položila ruku na rameno, aby mě trochu uklidnila. "Lidé jsou prostě bezohlední, tak to bylo vždycky. Musíš se s tím prostě smířit, jejich chování jen tak nezměníš. A od toho jsi tu přece ty, abys ty tvorečky chránil. Neustále jim přece pomáháš." Usmála se na mě. Mě to pořád nepřesvědčilo. "Kdyby nebyli takoví, tak bych je před nimi nemusel chránit," odfrkl jsem si. "Tak dobře, chaluhový mozečku, potom si můžeš zorganizovat přednášky o ekologii, ale teď už bychom měli jít na večeři." Chytla mě za ruku a rozešli jsme se směrem k jídelnímu pavilonu.

V půlce cesty jsem se zastavil. "Musím si ještě pro něco skočit do srubu, jdi napřed," oznámil jsem Annabeth a vydal jsem se tím směrem. U Hádova srubu jsem slyšel nějaké hlasy. Nakoukl jsem za roh a viděl Nica s Jasonem, jak se o něčem dohadují. Jason horečně rozhazoval rukama, zatímco Nico je měl založené na hrudi a se svěšenou hlavou se opíral o zeď.

Najednou Nico zvedl hlavu a podíval se na mě. Na moment zpanikařil, ale potom se jen zamračil a utekl pryč. Zdá se mi to, nebo se mi ten kluk poslední dobou vyhýbá? Obrátil jsem se na Jasona. "Čau brácho, co jste to tady řešili?" zeptal jsem se. Vyčítavě se na mě podíval a já nechápal proč. "Hele brácho, na tohle teď zrovna není vhodná doba," odvětil. Z jídelního pavilonu se ozval lesní roh. "Už bychom měli jít," oznámil, a než jsem stihl cokoliv namítnout, už mě táhl pryč.