Budu tady čekat...

Nico

Do háje, jak dlouho tam asi tak mohl stát? Slyšel z našeho rozhovoru něco? Modlil jsem se, aby ne. Jason mi zase domlouval. Neustále se o mě stará, jako by byl moje máma. Už je to pěkně otravné. Já nepotřebuji, aby se o mně někdo zajímal. Vždycky jsem si vystačil sám a ostatním jsem byl jedno. Nevidím důvod, proč bych to měl nějak měnit.

Z jídelního pavilonu se ozval roh, který ohlašoval čas večeře, ale mně to bylo fuk. Neměl jsem hlad a už vůbec se mi nechtělo být s tolika lidmi na jednom místě. Prostě jsem chtěl být aspoň chvíli sám, protože tady v táboře se mi to poslední dobou nějak nedaří.

Vydal jsem se směrem k Thaliině borovici. Tábořiště už bylo úplně prázdné, jen z jídelního pavilonu se ozýval smích a klábosení táborníků. Aspoň jsem měl jistotu, že mě nikdo nebude rušit.

Vylezl jsem na vrch polokrevných a usadil se vedle borovice. Ve větvích se jí lesklo zlaté rouno a u kořenů dřímal drak. O kousek dál se táhl obrovský čtverec vytlačený do trávy, který tu zbyl po soše Athény Parthenónské, jež se tu ještě nedávno majestátně tyčila. Annabeth po válce s titány dostala za úkol přestavět Olymp, a tak ji nechala vystavit v Síni bohů. Upřímně, byl jsem fakt rád, že už tady není. S touhle sochou jsem se vláčel přes půlku světa, jako s obrovským výletním batůžkem na zádech, a málem jsem se při tom stínovém cestování rozpustil. Jo, nahlas bych to asi nepřiznal, ale měl jsem fakt na mále. A tak se o mě začal starat Will. Jo, na poslední chvíli mi sice zachránil život, ale teď už to opravdu přehání. Pořád se kolem mě motá a hlídá mě, abych si náhodou neudělal bebí. Je fakt otravné.

Z myšlenek mě vytrhl něčí křik. Podíval jsem se dolů a zahlédl nějakého kluka, jak se snaží utéct před dvěmi chimérami, a při tom s sebou vláčí dívku v bezvědomí. Na nic jsem nečekal a seběhl jsem za nimi dolů. "Hej!" zakřičel jsem na toho kluka. "Odnes ji nahoru na kopec, tam budete v bezpečí," nařídil jsem mu a při tom jsem vytasil svůj meč ze styxského železa.

Vrhl jsem se na první nestvůru a sekl jsem jí do nohy. Ta vztekle zařvala a svalila se na zem, zatímco po mně skočila ta druhá. Překulil jsem se na bok a bodl ji přímo do hrudi. Zasypala mě hromada žlutého prachu, ale druhá nestvůra se už dostala zase na nohy. Zaůtočila na mě a já po ní máchl mečem. Minul jsem a ona mě srazila na zem. Vyškrábal jsem se na nohy a udělal další výpad. Chiméra po mně chňapla a udělala mi ošklivý šrám na ruce. Zaskučel jsem bolestí, ale znovu jsem se po ní ohnal a ona se rozsypala na hromádku nestvůřího prachu.

Rozeběhl jsem se nahoru za tím klukem s bezvědomu dívkou, který už stačil vyjít kopec, ale zastavil se před Thaliinou borovicí a zíral na draka. "To je v pořádku, ten ti nic neudělá," ujistil jsem ho. "Kdo, kdo jsi? A co byly ty věci, které nás pronásledovaly? A kde to jsme?" vyvalil na mě hromadu otázek. "Já jsem Nico di Angelo, Hádův syn. Těm nestvůrám se říká chiméry a toto je tábor polokrevných," vysvětlil jsem mu. Pořád na mě nechápavě zíral. "Hádův syn, chiméry, tábor polokrevných?" snažil se to zpracovat. "Hele, teď není čas, abych ti to všechno vysvětloval, musíme dostat tvou kamarádku na ošetřovnu." Pomohl jsem mu s tou holkou a vydali jsme se do tábora.

"Hej Wille!" zavolal jsem, když jsme s těmi nováčky vtrhli na ošetřovnu. "Jé, Nico, to je ale milá návštěva!" usmál se Will, když mě uviděl. Potom se podíval na mou ránu na ruce a zhrozil se. "U všech bohů, co se ti to stalo?!" vykřikl a prohlížel si ji. "To teď není vůbec důležité, máme tady nováčka v bezvědomí!" vynadal jsem mu. Podíval se na ty dva a trochu se zastyděl. "Dobře, tady mi ji položte," ukázal na nemocniční lůžko. Pomohl jsem ji uložit a Will mezitím vytahoval ze skříněk nektar, ambrózii a další polobožská léčiva. "Měli bychom ji tady nechat," řekl jsem tomu klukovi, "Will se o ni dobře postrá." Přikývl a vyšli jsme společně ven.

"Takže," začal ten kluk, "teď už mi vysvětlíš, co se to sakra děje?!" Podíval jsem se na něj. Až teď jsem si konečně všiml jak vypadá. Měl na sobě potrhané černé tričko, džínsy a tenisky. Jeho rozcuhané hnědé vlasy mu padaly do bledé tváře a zakrývaly mu jasně modré oči. Vypadal tak na čtrnáct let, což je docela hodně, vzhledem k tomu, že se do tábora dostal až teď. "Poslyš ty, jak se to vlastně jmenuješ?" zeptal jsem se, protože jsem nevěděl, jak ho mám oslovit. "James, jmenuji se James Carter," odpověděl mi. "Dobře Jamesi, odvedu tě do hlavní budovy za Cheirónem, ten ti to všechno vysvětlí," řekl jsem a rozešli jsme se směrem k budovám.