Já, kočka 2

Ztráta

Elis ze mě vytáhla všechno, i když jsem nechtěla. Ta holka má opravdu pozoruhodné schopnosti...

Hodiny odbily půl dvanácté a měsíční světlo dopadalo na Elisinu spící tvář. Já jsem ovšem nespala. Seděla jsem na parapetu svého okna a pozorovala bubnující dešťové kapky. Přemýšlela jsem o Benovi, o Thomovi, o Christy, o Elis, o mámě s Christyiným otcem, o všem. Ta noc byla klidná. Až moc. Cítila jsem prostě, že se něco musí stát...

A také, že stalo. Probudilo mě hlasité pištění policejních sirén a já pocítila silnou bolest na zádech. Otevřela jsem oči a na první pohled nepoznala, kde jsem. Mám takový pocit, že jsem usnula na okně. Ale jakto, že jsem teď... v mámině ložnici?! Co to sakra... !? A kde je Elis!!? Vyskočila jsem, vymotala se z máminy deky, rozrazila jsem dveře od ložnice a zamotala se mi hlava. Byla tu policie. Zase. Hned, jak si mamka všimla, že jsem vzhůru, rozeběhla se za mnou.
„ Mami...,” zírala jsem nechápavě na to všechno, „... Proč?!” dostala jsem ze sebe jen.
„ Vysvětlím ti to, ale slib mi, že nebudeš panikařit... uznávám, že jsem se tě nejdřív měla zeptat... když to bylo.. nee..” začala si pro sebe mumlat mamka a já jí musela okřiknout.
„ Mami!! Co. Se. Stalo!?”
„ Elis se ztratila!!!” vyjekla mamka a silně mě objala.
„ C.. cože!? Sakra, CO!?” vyjekla jsem tentokrát roztržitě já.
„ Elis.. spala v noci u tebe. Chtěla jsem vás jít vzbudit k snídani, ale viděla jsem jen tebe opřenou o okenní parapet a Elisinu matraci prázdnou!!” křičela rozhořčeně mamka.
„ Mami... vždyť mohla jít jen domů, nemusela jsi hned volat policii!” rozhodila jsem rukama.
„ Elisině mamince jsem volala hned po tom, co jsem uviděla, že s tebou není! Nejsem úplně blbá!!!” začala na mě řvát mamka a pak se rozplakala.
„ Mami..., ” utěšovala jsem jí, „.... Mami, promiň, tak jsem to nemyslela... Vždyť víš..”
Mamka jen pokývala hlavou. „ Ale policie nic neví... Jako by se pod ní slehla zem!”
A pak mě napadlo to nejhorší, co se mohlo stát, ale ještě horší na tom bylo to, že to bylo co nejvíce pravděpodobné...
„ Mami... musím za Christy a Thomem, nezlob se...” řekla jsem jen a ani nečekala na maminčinu odpověď. Rychle jsem si navlékla bundu, vzala kolo, ano, byl únor a sníh, ale to mi bylo opravdu jedno. Vlastně jsem ani neměla v plánu jet za Christy a Thomem. Měla jsem v plánu jet do opuštěného domu, kde žijí „ podivné ” staré dámy a chodí za nimi prokletí chlapci a dívky. A něco mi říkalo, že tam je právě teď zmatená Elis.

Netrvalo ani deset minut a ocitla jsem se před polorozpadlým domem. Kolo jsem hodila na zem a rozeběhla se ke vstupním „ dveřím ”. Dveře se tomu ani říkat nedalo, byly to ztrouchnivělé trámy nasazené do zrezivělých pantů.
Opravdu se ani nedalo věřit, že v tom domě vlastně může někdo bydlet. Vlastě nebydlí, je to zakletý dům, ach... je to složité.
Zatáhla jsem za „ kliku ” a málem na mě spadly všechny trámy. Nějak jsem se dostala dovnitř a právě vevnitř mě ovanul strašlivý puch ztrouchnivěliny a plísně. Ignorovala jsem to, a po rozpadajících se schodech jsem vyběhla nahoru, do prvního patra. Bohužel, nikoho jsem, i přes velké naděje, které jsem si dělala, nenašla.
Musela jsem vymyslet plán. Plán, jak bych mohla dům vidět zase v normálním stavu, jak bych mohla vidět všechny místnosti, se všemi starými dámami, abych viděla vše tak, jak když jsem byla zakletá.

Ahoooj! Jsem tu! Ano, tahle kapitola je trochu kratší, ale snad v pohodě.. :-D Mám vás ráda!
Vaše Fell <333