Já, kočka 2

Znovu prokletá

... Musím se stát znovu kočkou. Prostě musím. I když jsem nevěděla jak, byla jsem přesvědčena, že to půjde. A opravdu. Na zdi jsem spatřila kousek roztrženého velmi starého papíru. Opatrně jsem ho sundala a začala luštit podivnou básničku:

Stát se znovu prokletým, lze,
jen do setmění musíš zpátky být,
jinak kletba doživotní tě nemine.

Rozrušeně jsem vykulila oči a četla dál:

Zakřič tedy z plných plic: 
„ Chci znovu prokletým být",
a nechť se stane po tvém...

Váhala jsem. Ale ne dlouho. Nadechla jsem se a opravdu z plných plic zakřičela: „ CHCI ZNOVU PROKLETÝM BÝT!!!” a pak se to začalo dít. Zkroutila jsem se bolestí, zavřela oči a cítila jsem zvláštní tah v končetinách. Když jsem oči zase otevřela, byla jsem tak šestkrát menší, než před tím. A povedlo se - výskla jsem nadšením a rozhlédla jsem se kolem sebe. Dům byl naprosto jiný, než když jsem byla člověk. Byl opravený, čistý a docela útulný. Tak, jak jsem ho znala. Rozeběhla jsem se nahoru po schodech a horko těžko otevřela první dveře. Tam seděla stará dáma s kočkou na klíně. Byla zády ke mně a tak mě neviděla. Jenže... všechny ty kočky byly naprosto stejné. Jak jsem měla najít Elis?!
Běhala jsem z místnosti do místnosti, ale nikoho podobného Elis jsem nenašla.
Pomalu jsem začínala panikařit, ale stále dokola jsem si opakovala: Zachovej klid, něco se MUSÍ stát...
A pak jsem to uviděla.
V koutě, v tom nejtemnějším koutě široko daleko se krčila drobná malá černá kočička.
Nemohla jsem uvěřit svým kočičím očím. Tak neuvěřitelně mi připomínala Elis...
Rozeběhla jsem se k ní a vrazila jsem do ní hlavičkou.
„ Elis? Jsi to ty? Jsme v nebezpečí, chápeš to? Musíme se RYCHLE dostat pryč odtud!”
Jenže narozdíl od mého očekávání, se kočička ještě víc přikrčila to stínu.
„ J - já n-n-n- nejsem žádná Elis. Jsem Sa - Saskee. Saskee Lawrencová... co se to děje?!” vyjekla malá kočička a velká žlutá kukadla se jí vykulila.
Když jsem vstřebala kočiččinu odpověď, zatočila se mi hlava.
„ Ja - ká? Saskee... Benova... sestřička?”
vykoktala jsem a tajně doufala, že odpoví záporně.
„ N - ne. Teda j - jo. Ale kdo jsi ty? A co se to děje?!?” Rozplakala se.
Udělalo se mi špatně.
Zachovej chladnou hlavu. To... NEJDE! Honilo se mi hlavou.
„ M- musíme zůstat v klidu... ko... teda.. Sa - Saskee. Já jsem... ehm... kamarádka... tvoje... jo... věř mi...” vypadlo ze mě, ale až pak jsem si uvědomila, jak to musí znít divně.
Malé holčičce, která naprosto netuší, proč vypadá jako kočka a proč je v nějakém cizím domě, říká cizí KOČKA že je její kamarádka. No vážně.
Naštěstí se ale malá Saskee vydala za mnou.
„ Co se to děje... ka... kamarádko?!” opakovala pořád dokola.
„ Je to jen zlý sen, uvidíš, za chvíli se probudíš...” zakoktala jsem nesmyslnou větu.
„ Je tak živý!” opakovala teď zase pořád dokola.
Vyběhly jsme na studenou, mokrou, kamennou podlahu. Byly jsme venku z domu.
Zdálo se mi, že je vše tak jasné a že musíme....
Ale vlastně nic jasné nebylo.
Co chci dělat? Znovu zakletá, riskující vlastní život, i když vlastně nevím, jestli tu Elis je! A ještě ke všemu s malinkou rozrušenou holčičkou, která naprosto netuší, co se to vlastně děje.
Zhluboka jsem vzdychla a pobídla Saskee, aby si sedla vedle mě na studené kamenné kostky.
Pomalu se mi začaly vytrácet i ty nejhlubší naděje.
„ Jau!” Něco mi spadlo na kočičí hlavičku. „ Co to...?”
Kousek omítky ze starého domu se odlouplo a praštilo mě do hlavy.
Vzhlédla jsem nahoru, na stěnu domu, odkud se omítka odloupla.
Vytřeštila jsem svá kočičí očka.
Co to sakra....!?!

                                 ---

Fůůha :-D Hahaha Fellissy žije :-DDD a dokonce vydala novou kapitolu! :O Taky se tomu divím, ale joo, je to tady. (^^) Každopádně díky, teda, jestli tu ještě někdo zůstal ( ahh doufám že ano ) že jste tu se mnou vydrželi a taky doufám, že jste si užili novou kapitolu ;-)
Zatím se mějte moc pěkně!
Zdraví, Vaše Fell :-***