W.A. a Král Stínů

7. kapitola

"Jste v pořádku?" Zeptala se Mikki. "Proč bych neměl být?" Otázal se Věštec. "Svítili Vám oči.." řekla Anny. "Oh, tak to asi bylo proroctví.." řekl s klidem. "Bezva!" Vykřikla Mikki. "Ale my se chceme zeptat, jestli nevíte co je to Etrium." Zarazila ji Anny. "Asi myslíš Efrium." "Přesně tak."

Věštec slezl z trámu. "Je to lektvar velmi složitý na přípravu," vysvětloval "potřebuji do něj spousty přísad, které ovšem nemám. Takže když mi je všechny přinesete, udělám vám ho." "Super a kde ty přísady máme sehnat?" Otázala se Mikki. "Dám vám seznam a kde je najít, jenže jedna přísada je jen na Kallafii." Odpověděl. "Jediná možnost, jak ji získat je přemluvit Maxe."

To jméno Anny něco říkalo.  Max... Max... to byl ten chlapík, co se v noci objevil v jejím pokoji! Ten s tou korunou na hlavě! Počkat.... korunou?

"Mám dvě otázky." Řekla Anny. "Co je to Kallafie a jestli myslíme toho stejného Maxe, tak proč měl korunu?"  "Kallafie je planeta, stará se o správný chod vesmíru. A korunu měl proto, že je její král." Odpověděl s klidem.

Dívky si vzaly pergamen s přísadami a s nechápavým výrazem odešly. "Takže teď jen stačí zajít za ředitelem" promluvila po dlouhé době Mikki. "A požádat ho o výpravu. A pak ještě musíme najít toho krále a požádat ho o tu přísadu.." Anny ji dál nevnímala.

.........

Vstoupila do dveří se štítkem ředitelna. Flame seděl jako fénix na bidýlku, s nohou v řetězu a zasněně se díval z okna . Ředitel jako obvykle seděl za velkým stolem s přihlouplým úsměvem. Nad ním se skláněl muž menší postavy se světlými vlasy, pronikavýma modrýma očima a malými jizvičkami po obličeji a rukou. Když se podíval na Anny, jeho naštvaný výraz se změnil na překvapený a mírně nervózní. To Anny vylekalo.

"Anny!" Vykřikl ředitel. "Seznamte se! Tohle je John Leer. Johne Anny." "Já ji znám." Odvětil John.

Anny si nevzpomínala na žádného Johna Leera. Ani si nevybavovala, že by ho už někdy viděla. Marně se snažila vzpomenout. "Já tu jsem.." začala Anny, ale ředitel ji skočil do řeči. "Kvůli výpravě, John mi všechno řekl a přemluvil mne." Netušila, jak to všechno John může vědět. To se umí zneviditelnit? Trochu ji zamrazilo, když si představila, že ji tenhle chlápek sleduje. "John domluví s Věštcem, kdo s tebou půjde a ty se jdi připravit."

Všechno to na Anny bylo moc. Vůbec netušila co výprava obnáší. Navíc je tu druhý den a už by někam zase měla jít? A proč se vše divné děje kolem ní?

Anny nemohla usnout, přemýšlela o tom Johnovi. To ji sleduje celý život? A proč vůbec? Nebo si prostě jen přečetl její jméno na tabuli žáků? Ale u toho nejsou obrázky... Ředitel mu ukázal její fotku! Jo to bude ono! Dost o tom pochybovala. S touto myšlenkou se pokusila usnout. Nepodařilo se. Šla do koupelny si opláchnout obličej.

"Neotáčej se." Anny přejel mráz po zádech, koukla se do zrcadla. Za ní stál ten teenager v barmanském obleku ze snu. "Kdo sakra jsi?" Řekla kousavě. Kluk její otázku ignoroval "Máš jen dvanáct dní, pak už bude pozdě."

Vzbudila se. Takže se ji přece jen povedlo usnout. Byla stále noc, všichni spali. Rozhodla se trochu projít. Jen co vyšla na chodbu, viděla toho Johna, jak zachází do suterénu. Mikki přeci říkala, že tam nemá chodit. Stejně ho sledovala.

Suterén byl fakt nechutný místo. Šedé stěny, občas plíseň. Po zemi byly rozházené knihy v černém koženém přebalu a pár fotek. Anny se snažila pár z nich zaostřit. Poznala Věštce a Sophie, jejich učitelku praktického boje. Pak tam byla ještě nějaká žena, s kterou se Věštec na jedné fotce líbal. Pak tam byl i nějaký kluk. Zatímco Sophia tam měla mnoho fotek. Ten kluk tam měl dvě, když byl malý. A uprostřed toho všeho klečel ubrečený  Věštec. John seděl naproti a také mu bylo do pláče. Anny celou scénu sledovala...