Lili Potter a potomek zla

kapitola pátá - POBLÁZNĚNÍ

Důležité! - čtěte:
Zdravím všechny a omlouvám se za dlouhou přestávku ve vydávání kapitol. Všichni určitě víte co je to umělecká krize (ne že bych byla kdo ví jaký umělec 😇).  A ta, jednou za čas potká každého, kdo něco tvoří (ať už to je malíř, zpěvák, youtuber nebo wattpader) a já měla tu nemilou čest, se s ní už také setkat.
Zároveň jsem tuto kapitolu již měla jednou napsanou, ale bohužel jsem ji musela celou přepsat, kvůli zásadní neshodě s výukou v původní knize.
Proto se vám omlouvám za dlouhou neaktivitu.
Zároveň bych vás chtěla upozornit že díly rozhodně nebudou vycházet nějak pravidelně ani nějak hodně často. Samozřejmě se budu snažit psát co nejvíc, ale mám málo času kvůli škole a hodně kroužkům. Tak jen abyste s tím počítali.
Také bych vám chtěla poděkovat za dobré ohlasy, hlasování u mého příběhu a veškerou vaši podporu. Doufám ze se mnou vydržíte i nadále a já pro vás budu moct dál tvořit. Jsem za vás za všechny moc vděčná.
Takže vám všem patří jedno velké DĚKUJI 💜.

---------------------------------------------------------------

Na obličeji mi přistál polštář. V první chvíli jsem si myslela, že to jsou zase moji povedení bratři - o rok mladší James a o dva Albus. Jak taky jinak když jsem na to zvyklá z každého rána. Nikdy, když se chci vyspat mě nenechají v klidu. Vždy si vymyslí nějakou skopičinu, kterou mě nevyhnutelně probudí.

Vzápětí jsem si ale uvědomila, že nejsem doma, ale v Bradavicích. Můj první den v nové škole. Ve škole pro čaroděje a čarodějky. Můj velký den.
Zhluboka jsem se nadechla a opatrně jsem rozevřela oči, ale to už na mě dopadl další polštář.
Vyhoupla jsem se na nohy, rozhlédla jsem se a ihned jsem pochopila. V ložnici probíhala zuřivá polštářová bitva. Urychleně jsem popadla polštář a rozběhla se do bitevní vřavy.

Svým polštářem jsem praštila jakousi vysokou dívku s tmavě fialovými vlasy, která se vzápětí skácela k zemi a její vlasy nabraly křiklavě růžový odstín. Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou.

Znala jsem jen jednoho člověka se stejnými schopnosti jako má tato holka. Teddy Lupin. Nejlepší kamarád mého bratrance Freda. Oba chodí do Havraspáru. Vždycky jsem toužila také takové schopnosti mít a moc jsem je Teddymu záviděla. Nikdy by mě ale nenapadlo, že ještě nějakého metamorfomága potkám, natož abych s ním v podstatě bydlela. Na to mám příliš velkou smůlu a metamorfomágové se dnes vyskytují jen velmi málo. Ale jak se ukázalo, i takovému smolaři jako já se někdy může stát něco dobrého.

Jak jsem na ni tak zírala, v nestřežené chvíli mě trefil Laurou hozený polštář ve tvaru ovce a já se svalila přímo na už zase fialovovlasou holku pode mnou.

„Promiň! ” vypadlo ze mě, zatímco jsem se zvedala a pomáhala ze země i jí.

„To je v pohodě,” odbyla mě s úsměvem. „Mimochodem, jmenuju se Katherin. Ale říkej mi raději Kate.  Není to tak dlouhý,” mrkla na mě.

„Dobře, já jsem Liliana, ale spíš Lili. Jak chceš,” představila jsem se taky. Potom už jsme obě popadly polštář a vrhly jsme se na ostatní. Já se polštářem ohnala po Tině a Kate po hnědovlásce na druhém konci ložnice.

„Vždyť se neumíš ani trefit Bello” uslyšela jsem Katein smích.
V tu chvíli zaznělo hlasité rupnutí a všude okolo nás se vyvalio peří.
Od někud z péřové vánice byl slyšet smích a já se tam naslepo vydala.
Prodírala jsem se vzduchem který byl plný peří, když najednou jsem o něco zakopla a zapadla jsem se do cizího, otevřeného kufru.
Ozvalo se další “rup“  a vyvalila se další hromada peří.
Zprvu to vypadalo jako legrace, když do mě ale bouchly dva polštáře najednou, rozhodla jsem se, že to už by stačilo. Předpokládám že nějakou dobu už bitva probíhala a stejně už bychom měly jít, jinak nám ostatní sní všechno jídlo na snídani.