O chlapci, který spatřil temnotu

Kapitola 1.

Výjev se opakuje stále dokola, jako by mi chtěl připomenout, že jsem měl tenkrát taky umřít. A také mi připomíná to, že jsem se vlastně ocitl v úplně stejné situaci.
Ale tentokrát to byla všechno má vina.
Oči mám slepené vlastní sebestředností a primární centrum bolesti se nenachází v hlavě, ale pochází z hrudníku. A v neposlední řadě i dnes slyším hlasy. Některé jsou uspěchané, jednou příliš nahlas a jindy příliš potichu. A pak je tady jeden, který je stabilní a uklidňující. A já mám pocit, že jej znám.
Jenže jej nemůžu znát, když nedokážu odpovědět na základní otázku.
Kdo jsem?
Zapomněl jsem odpověď. Své jméno i duši jsem zanechal v propadlišti dějin. A možná je to správně.

Nepamatuji si, jak dlouho se mi výjev opakoval a anikolikrát to bylo. Ale neviděl jsem jen ten. Důležitý byl čas, kdy mé slepenéoči našly sílu, aby se otevřely. Hleděl jsem na nemocniční strop, který jsempoznal stejně jen z pachu dezinfekce a dalších takových věcí. Mohl jsem sehnout jen těžko a pokaždé, když jsem se o to pokusil, mi z hrudníku vystřelilabolest, která mi vzala i vůli pohybu.
Zkusil jsem otočit hlavou, což ještě nějak šlo, a podívat se třeba z okna.Byla tma a světla venku utvářela scenérii nočního města. Rušného nočního města.S povzdechem jsem se rozhodl otočit hlavu na druhou stranu, kde jsem sesetkal s něčím, co jsem úplně nečekal. Obličejem jsem skončil v hustékštici tmavých vlasů. Smůlou bylo, že jsem se zrovna nadechoval, a tak se toneobešlo bez kašle, který vyrušil nemocniční ticho.
Ten tmavý a zjevně probuzený chumel se zvedl a mě se naskytl pohled do modrýchočí, patřících majiteli vlasů, které mu neposedně visely do čela a vlastně takvšemožně trčely do všech směrů. Usmál se a narovnal.
„Krásnou..." zahleděl se na hodinky, „půlnoc, Patricku."
Věděl jsem, že už jsem ho viděl, ale nevím, kde a nevím kdy. Každopádně jsem muvděčný, že mi řekl, jak se jmenuji.
S vypětím všech sil jsem se snažil posadit. Ucítil jsem jeho ruku na zádech a ochvíli později už jsem normálně seděl. Podal mi sklenici vody. Vděčně jsem kývla napil jsem se. Poté jsem ji odložil zpět na stolek a přešel k nevyhnutelnému.
„Jsem vám velmi vděčný, že zde jste se mnou v časech zlých, ale popravděnemám vůbec ponětí, kdo jste..."
I v šeru pokoje byl vidět záblesk nejistoty a nevěřícnosti.
„Každopádně momentálně ani netuším, kdo jsem já, takže to je asi v pořádku."Dodal jsem rychle. Ten výraz jsem trpěl jen nerad.
Promnul si bradu a zamyslel se.
„Doktoři říkali, že by ti měla paměť vrátit do pár dnů, ale jestli chceš, můžuti pár věcí povyprávět."