O chlapci, který spatřil temnotu

Prolog

Zemři.
Bolest.
Nemáš proč existovat.
Hlas byl stále silnější, stejně jako bolest, která stravovala mé tělo. Nemohl jsem se hýbat. Nemohl jsem otevřít oči.
Ukonči to, zbytečný pěšáku.
Záblesk a všudypřítomný křik. Křik ale nepocházel z mé hlavy.
Otevřel jsem oči. Všude pršela krev. Plíce jsem měl jako v ohni, zapomněl jsem dýchat. Hlavou se ozývala tupá bolest. Hleděl jsem mezi kapky padající krve, nebo spíš tu podivně lepkavou sprchu, která se stále snažila slepit mi oční víčka, abych to nezahlédl.
Abych nezahlédl ji.
Stála tam, hlavu v nepřirozeném úhlu. Její krk byl jedním z mnoha, ze kterých pocházel krvavý déšť. Ale její krev nebyla tou, která mě zmáčela.
Neodvážil jsem se pohlédnout dolů, ale přesto mě nějaká neviditelná síla donutila hlavu sklopit a pohlédnout na tělo muže, jehož krev jsem měl na sobě. Proud vystřikující krve ustal už před nějakou dobou a nyní se mi naskytl pohled na vnitřek krku toho muže. A skelné oči.
Najednou byly blíž a krev se mísila s čímsi jiným. Už si nepamatuji s čím. Viděl jsem jen tmu. A hlas se smál.
Věřil si, chlapečku. O hlavu si ještě nepřišel.

Probral jsem se v nemocnici. To bylo před téměř třiceti lety a mě tenkrát bylo deset.