O chlapci, který spatřil temnotu

Kapitola 2.

Opatrně jsem zavrtěl hlavou.
„Děkuji vám, ale asi budu rád vzpomínat sám." Někde jsem slyšel, že tohle není nejlepší nápad, co by mohl někdo udělat, když dotyčný ztratí paměť. „A co kdybyste mi pověděl něco o sobě? Možná by mi konečně došlo, kdo jste."
A to jsem zrovna vědět potřeboval. Nemám rád pocit nejistoty, a hlavně to prázdno a zmatek v hlavě.
Přehodil si nohu přes nohu a pokusil se rukou uhladit neposedné vlasy. Začínal jsem pomalu uvažovat, jak dlouho tady je. Tvídové sako se tvářilo, že toho už prožilo už o dost víc, než návštěvu v nemocnici. Na pár místech bylo potrhané a kousek rukávu byl sežehlý. Odvrátil jsem pohled od jeho saka a zadíval jsem se mu na obličej. Rašilo mu strniště a celkově nevypadal zdravě. Tipoval jsem, že nejméně dvacet čtyři hodin nespal. Naše pohledy se na chvíli setkaly a já jsem okamžitě uhnul očima do rohu nemocničního pokoje.
„Je velká škoda, že si na mě nepamatuješ, Patricku, ale mohu tě ujistit, že jsem ti nepřišel nijak uškodit..."
Ano, taková věta člověka vážně uklidní.
„Potkali jsme se dneska ráno, když mě sem zavolali, abych vyřešil nějaký případ..."
Počkat, on to je policajt? V tvídovém saku?
„Jsem profesorem symbologie na Harvardské univerzitě a jmenuji se Robert Langdon."
Pokud jste nikdy nezažili naprostý zkrat mozku, tak mně se to v tu chvíli povedlo. Dával jsem si pozor, aby mi nespadla čelist, protože jsem jakživ neslyšel, že by profesor z Ameriky přijel řešit nějaký případ do Říma. Ale to jméno už jsem někde slyšel. Mermomocí jsem pátral v paměti, kde jsem na to jméno už narazil.
„Jo vy jste ten člověk, který několikrát žádal o povolení ke vstupu do Vatikánských archivů a nikdy vám nebylo uděleno."
„Ale dnes ráno jste mi to povolení udělil."
Cože jsem? Já? Vážně bych potřeboval svou paměť zpátky, protože nevím, jak bych mohl někomu udělit povolení ke vstupu zrovna na tohle místo.
Znovu jsem se na něj zahleděl. Vypadal hodně unaveně, ale v očích mu tančily jiskřičky. Kolik mu mohlo být? Okolo pětačtyřiceti? No to je jedno, vlastně mi už začínalo být jedno všechno. Ty oči byly jako bezedné studny, ve kterých máte chuť se utopit. A pak to přišlo.
Bolest, jaká mě začala zevnitř spalovat se nedala vydržet a před očima se mi začaly objevovat různé výjevy v nichž převládala krev a smrt. Ale ne to, co jsem zažil jako malý. Ne. Byly to výjevy, které jsem měl na svědomí já.