We Are Animals

1.

*Příběh inspirován videem nahoře* 

------- 

Tenhle svět je dost krutý, nechutný a zvrácený. Normální lidé bojují proti těm stvůrám a snaží se náš svět zlepšit. Moc se nám to ale nedaří. Na jejich straně jsem taky já. Ale na jak dlouho?

Nejsem rád, že žiji v době, ve které žiji. Svět je krutý a já se nechci ničeho z tohohle účastnit. Bohužel nemám na výběr. Život si nevybírá a zrovna já nemůžu být normální.

Rád vám to vysvětlím...Normální, tady znamená být heterosexuál. Být gay je tady naprosté tabu, a ne jenom to. Homosexuálové se tady u nás vraždí, zbavují se genitálií – pokud tedy nechtějí spolupracovat a být 'normální'. To všechno kvůli tomu viru. Já jsem ten případ, který chce spolupracovat. Takovým okamžitě nasadí nechutné prášky, které mají pomoct mužům milovat ženy a ne muže. Beru je, to ano, ale vůbec nepomáhají. Jenom mě spíš tíží. Nemůžu spát, když něco sním hned to vyzvracím a pořád cítím k ženám stejný odpor jako doposud. Nemůžu se s tím ani nikomu svěřit, protože by hned začalo patřičné opatření. Léky nefungují, tak blázinec a pokud ani to ne, můžu se rozloučit s životem anebo s genitáliemi. Ani do jednoho se mi moc nechce, proto užívám ty prášky, i když mi škodí. Jsem díky nim jako chodící mrtvola. Jsem hrozně hubený, kruhy pod mými oči jsou tmavší než ty, co má panda a asi se nacházím na pokraji nervového zhroucení.

Zrovna kráčím domů z práce. Dělám v nemocnici, kde se o ty chudáky 'staráme'. Jsou drženi v kleci, jako zvířata. Chovají se tak, o tom není pochyb. Pořád jenom vřeští a vydávají nějaké zvuky podobné zvířecím. Má práce mě nenaplňuje, spíš se stydím za to, co dělám. Jsem jako oni a dělám... Hrozné věci.

Přicházím před vysokou budovu starého vzhledu. Omítka z něj opadává a vypadá celkově dost chatrně. Člověk se pomalu až bojí, aby to na něj nespadlo. Před vchodem dovnitř stojí dva muži s roušky, zbraněmi za opaskem a něčím, co připomíná detektor. Postavím se před ně, oni mě projedou pohledem, a i detektorem a když je všechno v pořádku, nechají mě vstoupit. Stejně nevěřím tomu, že by ten přístroj poznal, zda je člověk homosexuál anebo ne. Asi to dělají jen pro to, aby se dozvěděli, zda u sebe nemám žádnou zbraň. Nepatřím k těm atentátníkům, takže by mi to bylo na nic.

Stoupám po schodech, místo toho abych však zamířil do svého malého bytu, vydám se do společných koupelen. Každé patro má jednu. Je tam spousta umyvadel, záchodů a sprchy. Postavím se před zrcadlo a zděsím se. Ty prášky mě zabíjejí zevnitř. Musím v tom ale pokračovat, nemůžu je přestat brát, hned by na to přišli. Párkrát už mě napadlo, že by bylo dobré je třeba rozpustit ve vodě a vylít nebo tak, jenomže jsem to hned zavrhl. Nebudu riskovat svůj život.

Pokusím se svými roztřesenými prsty otevřít víko na tabletkách, bohužel je všechny rozsypu. Některé dopadnou na zem, jiné do umyvadla. Zpoza mích zad se vynoří můj soused a já začnu rychle tablety sbírat.

"Ne-Není to tak jak to vypadá." Panikařím. Jestli by to někomu řekl, měl bych hrozný průšvih. Nechci umřít, ne kvůli nedorozumění. Tak dlouho s těmi prášky trpím, neumřu jenom kvůli tomuhle!

Můj soused nic neřekl, jenom mi pomohl sbírat prášky ze země.

"To nic. Jen, mě poslouchej. Chápu, že teď je to nedorozumění, ale kdyby tě tohle někdy vůbec napadlo, nedělej to."

"Ono to není tak snadné! Nemůžu jíst, nemůžu spát, stává se ze mě troska!" Vyjel jsem na něj.

"Já vím. Ale opravdu to pomáhá. Když tohle přetrpíš, bude dobře. Tyhle prášky změnili můj život." Řekl.

Bylo to i vidět. Jenom nevím, zda změnili jeho život k lepšímu, nebo horšímu. Vypadal být zlomený a slabý – prostě troska. Já tak dopadnout nechci.