We Are Animals

4.

Probral jsem se na neznámém místě. Moje hlava mě třeštila, ale dalo se to ještě snést. Největší pocit, který u mě převládal, byl strach. Netuším, kde se nacházím. Co tu dělám. Nevím ani, proč mě sem zatáhl.

Pomalu jsem si sedl a porozhlédl se. Jsem ve stanu. Vstal jsem a vyšel jsem ven. Tohohle jsem se obával. Vzal mě za brány města. Byli jsme v divočině, všude jenom kopce a tráva. Nikde nic. Takže můj osud je zpečetěn. Je mi souzeno tu umřít. Zaslechl jsem hlas, jak něco vyhlašuje. Rozhodl jsem se za ním vydat, co víc mohu ztratit? Dostal jsem se od stanu, ve kterém jsem se probral až k místu, kde takových stanů bylo víc. Bylo tady i obří ohniště a skála, která skvěle sloužila jako pódium. Zrovna teď tam v podřepu stál a mluvil ke všem, které propustil, k jeho stoupencům. Peter. Měl na sobě spoustu barevných kožešin a celkově připomínal vůdce nějakého starobylého kmene. Podobal se na zvíře, na divokého a nespoutaného vlka.

"Tohle bylo jenom malé vítězství oproti tomu, co nás ještě čeká. Jste volní, a to je úžasné, ale já mluvím o našem přežívání zde! Život tady pomalu mizí, nacházíme se ve volné přírodě, jako zvířata! Ale přesto jsme lidé! Proč nelze žít v míru?! Řeknu vám to! Protože člověk je jedno z nejvíc obávaných zvířat na zemi! Loví všechno a nemají přirozené nepřátele, kromě samých sebe! Přesto se ale bojí všeho, co je, byť i jen trochu odlišné od standartu! A proto se jim musíme postavit!" Vyřkl a začal vít. Všichni kolem taky spustili zběsilý skřekot, štěkot, vití, křik a další různé zvuky.

Chtěl jsem se opřít no o něco jsem rukou zavadil. Téměř mě napnulo, když jsem zjistil, že to, o co jsem se otřel byla lidská noha, a to už pěkně stará. Vyjukaně jsem se nadechl, možná víc nahlas, než jsem chtěl. Rychle jsem pohled stočil ke skále a vyděšeně koukal před sebe. Peter hleděl mým směrem, přímo na mě. Rychle jsem se zvedl a začal jsem od něj utíkat.

Nevěděl jsem, co od něj mám čekat anebo co se mnou chce udělat. Zbrkle jsem se ohlédl a zjistil, že utíká za mnou. Slyšel jsem ho, jak za mnou křičí.

"Vrať se, nemáš kam jít!"

Má pravdu, co mi pomůže, že budu utíkat? Buď mě dohoní, nebo mu uteču. Když ho setřesu, kam půjdu a co budu dělat? Není ani nejmenší možnost, že bych tohle přežil. Já tady nemůžu být, já si prostě neporadím!

"Stejně tě chytím!" Zkoušel to dál. Možná si od toho sliboval to, že se skutečně zastavím a smířím se s mým osudem, jenomže to není tak snadné. Každý má nějaký ten pud sebezáchovy, nedá se prostě zastavit a říct si 'A dost, už nebudu utíkat a nechám se zabít anebo co se mnou vůbec chce dělat!' To já prostě nedokážu!

Utíkal jsem dál, i když už jsem vůbec nemohl a pomalu jsem ani nedýchal. Mé nohy mě bolely, chodidla pálily a plíce vypovídali službu. Uslyšel jsem ho zavít. Pořád mě sleduje...

Běh byl ale i tak k ničemu. Už se stmívalo, museli jsme běžet opravdu dlouho. Nebylo to ale nic platné. Od únavy jsem si nevšiml velikou větev před mými nohami a zakopl jsem. Přesně v tu chvíli se na mě hodil Peter a zezadu mě chytil. Už jsem neměl jak utéct.