We Are Animals

3.

"Přesně tak..." Řekl klidně a najednou mě popadl za ruku a přitlačil mi ji na svůj tvrdý úd. Začal na něm mou rukou pohybovat v rychlém tempu a potichu vzdychal. Mě se před očima dělali mžitky. Zobrazovalo se mi všechno, co jsem viděl. Jak jim všem ubližují, jak se k nim chovají, co s nimi dělají, jak musí žít...

"Oh yeah baby..." Vzdychl s blaženým úsměvem a mě až pak došlo, že má ruka se hýbe sama a on má svou na mé jenom položenou. Okamžitě jsem se od něj s trhnutím odtáhl a téměř jsem u toho převrhl vozík. On se tvářil jenom nanejvýš potěšeně. Zrovna v tohle momentu vstoupil ten odporný lékař do místnosti. Nic neřekl, ani mě, ani klukovi. Jenom přistoupil k vozíku, podíval se na něj a zeptal se.

"Kde je skalpel?"

Nechápavě jsem se podíval na vozík, skutečně tam nebyl. Ale kde...?

Podíval jsem se na toho muže a ten na mě jenom děsivě mrkl. A pak to začalo. Hotový teror. Přitáhl si doktora za límec blíž k sobě a skalpelem ho vykastroval. To muselo bolet. Hrozně na něj ječel nadávky všeho druhu. Přeřízl si pouta na nohou a než jsem stihl zmáčknout nouzové tlačítko, měl jsem skalpel pod krkem. Pořád ječel na doktora svíjejícího se na zemi a pár krát do něj kopl. Všude bylo hrozně moc krve. Donutil mě otevřít dveře a táhl mě za sebou. Hodil mě o zeď a muže, který tam zrovna prováděl úklid úplně dobodal. Vytáhl mě na nohy, strčil mě ke kleci s ostatními a skalpel mi přitlačil k břichu.

"Otevři to, nebo budeš další..." Řekl nasupeně. Chtě nechtě jsem otevřel klec. Všichni začali vybíhat ven. Všude byl takový zmatek. Všichni z nich křičeli, ječeli nebo pištěli, až mi z nich třeštila hlava. Ten muž, Peter, pokud si dobře vzpomínám, je jenom povzbuzoval a čekal, až všichni vyběhnou ven. Opravdu to byl lídr. Jen by mě zajímalo, proč mě ještě nezabil.

Hm, asi jsem se unáhlil. Když byli všichni venku, otočil se ke mně a začal se po mě sápat. Nechci umřít, bože prosím!

"Nech mě jít!" Snažil jsem se bránit ale marně. Jenom mě udeřil do hlavy a já upadl do tmy. Byl jsem si jistý, že mě nezabil. Taková rána do hlavy mě mohla skutečně jenom omráčit. Ale stejně, co se mnou bude? Co chce dělat? A hlavně proč?

Snad mě sebou nevezme do divočiny, za brány normální společnosti. Kdo odejde, je automaticky brán jako atentátník a je hledaný a nikoho nebude zajímat, že mě unesl anebo zda jsem šel dobrovolně. Prostě mi půjdou po krku. Snad neudělá nijakou hloupost, i když na to bych se nespoléhal. Jsem prostě v koncích....