We Are Animals

2.

Na druhý den jsem se oblékl a vydal do práce. Dnes to prý bude něco zajímavého. Mě však na téhle práci nezajímá nic. To, co oni považují za zajímavé, může být například chycení dalšího atentátníka, kterého budou chtít popravit. Jak se v tom můžou takto vyžívat, to nechápu. Mě je z toho spíš zle...

Přišel jsem do veliké budovy, která byla celá pomalovaná grafity. Znova jsem prošel kontrolou před bránou a vyrazil jsem do druhého patra, kde se nachází malá místnůstka, kde se můžu převléknout. Převlékl jsem se tedy do úboru pro 'sestřičky' a chvíli jenom stál na místě a díval se před sebe. Přemýšlel jsem.

Nechci to dělat. Nechci ubližovat dalšímu člověku, nechci, nechci, nechci! Ale copak mám na vybranou? Ne, nemám. Můžu tam jenom stát a asistovat doktorovi, který provede ten hlavní čin. Cítím se z toho vždy tak špatně, až to ani není možné.

Ozvalo se zaklepání na dveře a hned na to vstoupil dovnitř lékař. Byl to starší muž, dost tlustý. Neměl jsem ho rád. Byl nechutný, krutý a zvrhlý – vyžíval se v bolesti jeho pacientů. Tak nechutného člověka, jako je on, jsem snad nikdy nepotkal.

"Poslyš, já mám ještě nějakou práci. Ta zajímavost je, že jsme chytili lídra skupiny 'pink panthers'. Je to jeden z nejhorších atentátníků. Budeš s ním muset být chvíli sám. Sepíšeš mi o něm údaje a vezmeš mu krev. Pak přijdu."

Jenom jsem přikývl na souhlas a počkal, kým odejde. Přešel jsem k umyvadlu a opláchl si obličej ledovou vodou. Já nechci...

Ale musím! Pokusil jsem se trochu vzchopit a vydal jsem se i s vozíkem s náčiním do patřičné místnosti. Celý čas jsem přemítal, co s ním asi udělají.

Když jsem vstoupil, uviděl jsem kluka, možná jenom o něco staršího jako já. Prostě byl hodně mladý. Chudák... Seděl na lehátku jenom v bílých teniskách a intimní partie měl zakryté bílou látkou. Nohy měl připoutané k lehátku, takže se nemohl zvednout. Od pasu nahoru byl však volný, podle mě až moc. Byl celkem pěkný...

Ne, takhle nesmíš uvažovat! Jenomže ten jeho pohled byl strašně intenzivní a troufl bych si říct, že až hladový.

Vzal jsem si složku se všemi informacemi, co o něm máme.

Jméno: Peter McLuhan

Známý jako: Vůdce Pink Panthers

Popis: Barevné vlasy, pearcingy, tetování

Věk: 25 let

Pořád ze mě nespouštěl oči, což mě dost znervózňovalo.

"Hm, tak je to pravda."

"Prosím?" Nevěděl jsem, co myslí.

"Muži nejsou muži, dokud neužívají ty prášky, které je vlastně zabíjejí zevnitř."

"Jak to víš...?"

"Jde to na tobě vidět, opravdu vypadáš jako zombie. Ale dal bych si říct." Oblízl si provokativně rty.

"Nevím, co si slyšel ale mýlíš se! Jsem na ženy!" Řekl jsem a přešel jsem k přístroji na změření tepu.

"Aha, takže jsi na vlhký vagíny" vydal ústy a moc mokrý zvuk "ten horký pocit..."

"Potřebuju ti změřit krvní tlak." Řekl jsem a začal jsem mu ruku stahovat pásem se suchým zipem. Místo toho, aby mu to bylo nepříjemné, jenom potěšeně zasténal.

"Tobě to nevadí?!"

"Vůbec ne, spíš mě to vzrušuje. Oh yeah baby. Přesně tam." Sténal, mezitím co jsem mu měřil tlak a mačkal jeho ruku v pásu. Když už to téměř bylo, zadíval se mi hluboce do očí a začal zběsile vít. Strhl jsem mu pásek z ruky a začal křičet.

"Tohle není hra, lidi tam venku umírají kvůli tomuhle!" Vykřikl jsem a přešel k vozíku s náčiním, do kterého jsem zabodl svůj pohled.

"Žiju tam. Vím, co se děje. Ale věř mi, není to jenom vir, to se pleteš. Je to i o vášni, lásce, potěšení..." Pověděl. Chtěl jsem se mu podívat do očí a něco odseknout, jenomže můj pohled se zasekl na jeho vzrušené erekci.