Skrytá vlčí tvář

4. Rána osudu

Mohly být tak dvě hodiny ráno, když mi někdo zatřásl s ramenem. Venku byla tma a Anyx jsem nikde neviděla. Když se mi konečně podařilo zaostřit na postavu přede mnou, poznala jsem Fariku. Vypadala nervózně a bylo vidět, že mě nerada budí.

"Co se děje?" Zívla jsem trochu podrážděně.

"Pan Durman Vás volá, madam." Vysvětlila a já se protáhla. Nechápala jsem, co se může dít, že mě chce otec vidět uprostřed noci. Pokrčila jsem ale rameny a vstala z křesla. Farika mezitím donesla šaty a já děkovala bohu, že vybrala méně zdobené, celkem neformální šaty ze světle zelené látky. Nicméně než mě oblékla a trochu učesala trvalo to bezmála půl hodiny.

Svižně jsem kráčela po chodbě a snažila se příliš nepřemýšlet, co se může dít. Když jsem konečně došla až k otcově pracovně, sluhové mi otevřeli dveře. Zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem dovnitř. 

Otec seděl za stolem, na kterém hořelo několik svící a skláněl se nad několika papíry. Když jsem se uklonila, zvedl ke mně pohled a pokynul mi, ať se posadím. Když jsem se usadila na židli proti němu, opřel se o opěradlo a dlouze se na mě zadíval. V obličeji bylo znát silné napětí a také hněv. Ve světle svící vypadal přísněji než kdy předtím.

"Víš, proč jsem tě zavolal?"

Zavrtěla jsem hlavou.

"Dnes jsi se chovala nanejvýš nevhodně a velice neuctivě. Urazila jsi svou i mou čest." V jeho hlase nebylo ani stopy po laskavosti, se kterou se mnou obvykle mluvil.

"Omlouvám se, otče." Řekla jsem a sklopila hlavu.

"Tentokrát ti už omluvy nepomůžou, dcero"

"Co mohu udělat, abych to odčinila?"

"Nic." Pronesl pouze a já se na něj vyděšeně podívala. Vždy jsem to mohla napravit, Pokaždé mi dal šanci. Tentokrát se ale choval jinak.

"Prosím," špitla jsem, " dovol mi to napravit."

"Už mám dost toho tvého věčného omlouvání. Tentokrát budeš skutečně potrestána."

"Přijmu jakýkoli trest mi určíš, otče." Vydechla jsem téměř ulehčeně.

"Už nikdy nevkročíš do lesa, pokud se dozvím, že jsi bez mého svolení opustila zahrady, budeš okamžitě po svém návratu provdána. Manžela jsem ti už našel. Je to jen na tobě."

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a s nedokázala jsem pochopit, co právě řekl.

"Otče prosím." vymáčkla jsem ze sebe po dlouhé chvíli, kdy jsem se nebyla schopná ani hnout.

"Už jsem se rozhodl."

"To ne, prosím otče, dej mi ještě šanci, já..."

"Tak dost!" Přerušil mě rázně. Už žádné další šance. Měla jsi jich až dost.

Po tváři mi začaly téct slzy a já je nedokázala zastavit.

Otec se však jen sklonil zpět k papírům na svém stole a přestal mi věnovat pozornost. Pochopila jsem, že nemá cenu ho přemlouvat, ani prosit. Vstala jsem ze židle a nevnímala jsem cestu, ani dvojicí stráží, kteří mě doprovázeli zpět do mého pokoje. Když jsem vešla. zavřeli za mnou dveře a potom bylo slyšet zarachocení klíče v zámku. Farika mi beze slova pomohla do noční košile a potom odešla. 

 Ještě dlouho jsem ležela v posteli a jen jsem zírala do stropu, zatímco mi z očí nezadržitelně tekly slzy. Otec mi vzal les. Neviděl, co pro mě znamená, nebo to možná ani vidět nechtěl. Možná se mě ani nesnažil pochopit. Chtěl mít poslušnou dceru, která by se jen procházela se slunečníkem v zahradách a mluvila pouze s lidmi z těch nejvyšších kruhů. Bylo mu jedno, co chci já. Nebral ohledy na to, co potřebuju, abych byla šťastná. Chtěl ze mě mít svou sestru. Slzy lítosti se zanedlouho změnily v slzy vzdoru, až jsem nakonec samým vyčerpáním usnula.

Zdálo se mi, že běžím lesem až jsem nakonec doběhla až na svou louku. Tam jsem si lehla a zavřela oči. Náhle mě začalo něco tlačit do zad. Zvedla jsem víčka a srdce se mi zastavilo. Ležela jsem na podlaze v tanečním sále našeho sídla. Přepychové šaty mě všude svíraly a dřely a nade mnou se skláněl otec. Mračil se a říkal: "Už se tam nikdy nevrátíš, zůstaneš navěky tady. Nejsi dcera, jakou chci mít, ale to se brzy změní, uvidíš. Potom jsem otočila hlavu a uviděla jsem, že ležím na kamenné desce a ruce i nohy k ní mám připoutané v železných kruzích. Podívala jsem se nahoru, ale nade mnou už nestál otec, ale kat a rozpáleným železem v ruce.