Skrytá vlčí tvář

1. Probuzení

Byl teplý slunečný den, přesně takový, jakých bylo v Avernském panství nepočítaně. Jen jeden z těch teplých, slunečných dnů, od kterého nemáte důvod čekat něco víc. Tím to ale bylo všechno ještě horší. Slunce má symbolizovat naději, štěstí, úspěch. Ne katastrofu. Zářivě růžový východ slunce mě na to, co přicházelo připravit nemohl........Ani nic jiného.

***************************

Seděla jsem na malé nepravidelné louce, obklopené "černými neproniknutelnými lesy"- alespoň podle lidí z Areniského  sídla, kteří sotva kdy opustili francouzský park, který sídlo obklopoval. A když, tak jen v luxusním kočáře, aby nemuseli udělat ani krůček po "obyčejných cestách". Proto jsem se ani nemusela obávat, že mě tu někdo najde.

 O tomto místě nevěděl nikdo, jen já. Dokonce ani zkušení lovci se neodvážili zajít za zvěří tak daleko do lesa. Všichni se báli. Po celé říši totiž kolovaly zvěsti o tajemných bytostech, které prý zdejší hvozdy obývaly. Mluvilo se o vílách, bludičkách i různých bestiích, vraždících lidi, pokud se někdo odvážil příliš daleko od domova. Ničemu z toho jsem nevěřila. Ve zdejších lesích jsem v podstatě prožila dětství a vždy jsem zašla ještě o krůček dál do lesa něž posledně. Na žádného démona s dlouhými drápy, ani na vílu v šatech z pavučin jsem ale nikdy nenarazila.

 Les mě vždy přitahoval, jakoby mě lákal, volal na mě, abych jen přišla blíž. Milovala jsem ho, někdy jsem trávila celé hodiny potulováním se mezi stromy a objevováním nových kouzelných míst. Tenhle kout, skrytý hluboko v lese, jsem měla nejraději. 

 Bylo jaro a louka zářila barevnými květy vlčích máků, heřmánku a divokých chrp. Z jihu se ozývalo hravé zurčení potůčku, tekoucího v lese jen pár kroků odsud. Z korun vysokých buků a borovic se ozýval živý ptačí koncert, který čas od času protnul známý výkřik dravce. Zavřela jsem oči a lehla si do trávy.

Slunce mě hřálo a spolu s lehkým vánkem mi dodávalo pocit volnosti. Na chvilku jako bych se sama stala jednou z těch tisíce květů kolem a tančila jsem s nimi v naprostém souladu s melodií, zpívanou větrem a korunami stromů.

Že jsem usnula jsem si uvědomila až když mě zajíček, kterého jsem nedávno zachránila z pytlácké pasti šťouchnul čumáčkem do paže. Protřela jsem si oči a zaklela jsem, při pohledu na zapadající slunce. Zanedlouho začne ples na počest zásnub mé sestry a já tam nejsem.

 Rychle jsem se zvedla, popadla zajíčka do náručí a rozeběhla se k sídlu. Asi po deseti minutách jsem dorazila ke staré, dávno opuštěné stodole. Postrčila jsem zajíce dovnitř a omluvně jsem ho pohladila. Pak jsem se otočila a co nejrychleji jsem mohla jsem utíkala ke kraji lesa.

Když jsem uviděla sídlo, srdce se mi na okamžik zadrhlo. Z desítek kočárů vystupovali lidé v barevných nabíraných šatech a v dlouhých zástupech se hrnuli dovnitř. Přišla jsem pozdě. Otec vyletí z kůže. Ve stínech jsem se potichu kradla ke vchodu pro služebnictvo na zadní straně sídla a zanedlouho se mi podařilo nepozorovaně proklouznout malými dveřmi dovnitř. Utíkala jsem úzkými chodbami pro sloužící až jsem se dostala téměř ke svému pokoji.

Už jsem byla téměř u dveří, když mě kdosi chytil za rameno. Ztuhla jsem a otočila se ke svému otci. Byl to starší muž s přísnýma modrošedýma očima a tmavě hnědými vlasy, které už proplétaly stříbrné nitky. Tvář měl teď staženou vzteky a z očí mu létaly blesky.                                                                           

"Převléct a ať už jsi dole" procedil skrz zaťaté zuby, strčil mě do pokoje a zabouchl za mnou dveře.

 Má služebná, Farika, už na mě čekala a jen pohoršeně mlaskla, když uviděla mé bledě modré šaty, zmačkané a umazané od bláta, jak jsem utíkala lesem.  Postavila mě před zrcadlo a já se podívala na svůj odraz. Dívaly se na mě zelenohnědé oči, zeširoka otevřené, jak jsem si ještě nezvykla na světlo svící. Na výrazných lícních kostek jsem měla hektické červené skvrny a plné, růžové rty jsem měla pootevřené, a zhluboka jsem dýchala. Široký slaměný klobouk, který jsem měla na hlavě jsem někde ztratila a tmavě kaštanové vlasy, jejichž barvu jsem zdědila po otci, jsem měla rozcuchané a divoce plandaly kolem obličeje.

 Farika mi začala rozvazovat šaty a já se zachvěla, když mně její prsty zastudili na kůži na zádech. Když mě svlékla, vydrhla mě v horké vodě, kterou nanosily služky  do velké dřevěné vany a potom přinesla nadýchané šaty v barvě slonovinové kosti, plné volánů a krajek. Ušklíbla jsem se, když mi je přetáhla přes hlavu a potýkala se se složitou šněrovačkou na zádech. Potom mě posadila před zrcadlo a začala mi splétat na hlavě složitý účes plný perel všelijakých třpytivých tretek. Když byla hotová s mými vlasy, ještě mi prodloužila řasy a nalíčila tvář.

Nešťastně jsem se podívala na růžové šmouhy na tvářích a nepřirozeně růžové rty. Farika se však při pohledu na své dílo rozzářila a já se jen odevzdaně zvedla ze židle. Obyčejně bych nepřipustila, aby mě takhle zmalovala, ale dnes jsem už otce dráždila dost. Bude lepší, když už nebudu dělat potíže.