Dangerous Liaisons

Kapitola devátá - Jsem připravená být upírkou? Ano, jsem.

1. října 2010

Myslela jsem si, že všechno bude touhle dobou mnohem jednodušší. Státnice mám za sebou, žádné studium mě nečeká, tak bych si měla užívat života. Namísto toho se pořád otravuju v bistru. Ani mi nevadí, že tady už není Maggie. Spíš mě otravuje ta nová servírka, co ji najal šéf. Je naprosto neschopná.

Zprvu jsem byla ráda, že ji najal. Znamenalo to, že už nemusím mít dvojnásobné směny a pracovat za dvě. Ty první dny byly v tomhle náročný, ale pak narychlo přijal jednu holku. Caroline se jmenuje. Je to taková vysoká blondýnka z vyšší společnosti, který finančák zabavil majetek, a tak musela jít pracovat.

„Sčuchni ty kečupy," řekla jsem jí koncem naší směny a sama jsem šla utřít stoly.

Když jsem se vracela zpátky, uviděla jsem něco divného. Ty kečupy dávala po párech dohromady místo toho, aby je normálně přelila, jak jsem jí právě řekla. ¨

„A teď je rozděl," pronesla jsem.

Pak jsem sledovala, jak je zase dává od sebe.

„Tak a já toho mám už dost," praštila jsem naštvaně utěrkou na stůl a zamířila si to k šéfovi do kanceláře. Neklepala jsem a rovnou jsem tam vtrhla. Šéf je takový menší Číňan, který tohle bistro koupil před několika lety. Byl asi o půl hlavy menší než já, proto je dost těžký mít k němu nějaký respekt. Loni to bylo šlo, když jsem byla závislá na příjmu od něj. Šéf byl z mého vtrhnutí dovnitř tak vyklepaný, že překvapením převrhl kafe. Ne, že by mě to nějak zarazilo.

„Ta nová servírka je děsná. Nic neumí a většinu práce za ní dělám já. To už jsem tady mohla být rovnou pořád sama," vyjela jsem na něj.

„Juliet, sem nemůžeš takhle vtrhnout," upozoznil mě a snažil se utřít rozlitou kávu. „A nemůžu tě tu nechávat zaměstnanou samotnou. Minimálně kvůli odborům ne."

„Najmi jinou servírku," rozkázala jsem mu.

„Nemůžu najmout jinou servírku. Tohle byla jediná, kterou jsem mohl takhle narychlo vzít," snažil se mi to vysvětlit.

„Tak možná nehledáš moc dobře!" zvýšila jsem znovu hlas.

„Poslyš, Juliet, myslím, že vím, o co tady jde," snažil se mě uklidnit.

„O co?" pozvedla jsem překvapeně obočí.

„Mně Maggie taky chybí," začal o ní mluvit a vzal přitom do ruky její fotku. Smála se na ní a vypadala šťastně. Byla tady vystavená od té doby, co bylo nalezené její mrtvé tělo. Prvních pár týdnů byla venku na jednom stole a zapalovali se u ní svíčky. Byla to taková vzpomínka na ní, ale mě teda dost otravovala. Možná s tím mohlo mít i něco společného to, že jsem ji poslala na smrt já. Musela jsem se proto pořád trávit zdrceně a smutně, aby to nikomu nebylo divný. Prostě otrava. Když se fotka přesunula sem do kanceláře, ulevilo se mi. Ale když mi ji teď začal připomínat, jen mě to víc vytočilo. „Nemusíš si svůj smutek vylévat na Caroline."

„Nevylévám si svůj smutek na Caroline. To by mě totiž musela smrt Maggie nějak trápit, ale mě to je ukradené," odsekla jsem chladně.

Zůstal na mě překvapeně zírat. „Jak to myslíš?"

„Prostě mě to nijak netrápí. Jo, chápu, že tebe jo, když si to tady s tebou občas rozdávala," protočila jsem oči. „Ale mě je to prostě jedno."

„Jak... jak ti to může být jen tak jedno? Jak můžeš být tak... chladná?"

„Prostě taková jsem. Smiř se s tím," pokrčila jsem rameny. „A vyhoď Caroline a najmi někoho pořádnýho."