Výkřiky do tmy (Myšlenky/Vzkazy/Vzpomínky)

Růžové brýle sundány. ✅

Čtvrtek, 1. února, dopoledne

Když člověka něco trápí, často si v duchu vybavuje případy, kdy jsou na tom jiní hůř a tím se občas za své nálady stydí či je na sebe naštvaný. To jsem i já. Mám skvělou mamku, jsem na nové škole, kde se mi nic neděje, přesto tomu něco chybí. Je to kamarád. A kvůli toho bývám občas smutná. Hodně lidí říká, že jsem fajn, milá a dobře se se mnou povídá. Ano, pobavit se dokážu, ale chybí tomu taková ta posezení, procházky, poslouchání hudby, povídání, zasmání a nebo jen mlčení vedle sebe. 

Jednu dobu jsem žila v představě, že kamarády mám. Hodně lidí mi říkalo, že tohle není kamarádka pro mě, že se ke mě moc hezky nechová, že jsem taková její další možnost, že jsem takový "šašek". Říkali to i její známí a občas za to na ni byli naštvaní. To jsem nechtěla. Nechtěla jsem svou přítomností působit problémy a roztržky. Když jsme někde byly, lidé se divili, že my dvě si rozumíme. No, já se tomu teď také divím. Vlastně jsme nikdy žádné kamarádky nebyly. Já se opravdu o přátelství snažila, ale ona se ozvala jen, když už nebylo zbytí. Kdo ví? Možná jsem byla trochu více dotěrná... A když už jsme teda byly venku, tak jsem si musela vyslechnout to, jak na mě [Kluk, který ji údajně "chce". Ona jeho ne, ale přitom mu dělá žárlivé scény jen kvůli toho, že se třeba pobavil s jinou holkou.] žárlí. A nebo to, že jsme venku, protože ji to na poslední chvíli kdosi odřekl. No, děkuji, za věčné připomínání, asi jsem působila, že bych si toho třeba dovolila nevážit, že? Podle všeho své přátele bere jako samozřejmost. Jako to, že jsou její. Třeba toho kluka opravdu nechce fyzicky, ale psychicky chce, aby ji patřil. Stejně jako já. Ale mě je to jedno, nebudu se babrat v blbostech, což teď dělám. Jen jsem chtěla říct, že jsem s ní skončila. Se všema okolo ní. Neříká se tomu pálení mostů, říká se tomu sebeúcta. A jestli tomu klukovi chybí, tak ať si ji má. A nebo ať ona má jeho?

Jak mi mohla chybět? Jednou mi před Vánoci zavolala, ať za nimi přijedu (za ní a tou partou), že si uděláme Vánoční atmosféru. Ta nakonec vypadala tak, že jsem se měla podívat a pokochat tím, co si všichni dali za dárky. No jo, vůbec to nebylo "cringe". No, nebylo, bylo to spíše smutné. Nakonec mě nechali venku s tím, že jedou "na barák". Jupí, tak jsem to zase mohla otočit.

Tohle bylo jen pár ukázek toho, jak naše "přátelství" probíhalo. Asi bych měla přestat s tím vnucováním. Vnucováním všem, ne jen jí. S ní jsem už skončila, už to bude měsíc bez ní a vidíte, ona se beze mně obejde. A víte co? Já také. Neříkám to jen sobě, říkám to všem. Přehnanou ochotou a obětavostí si totiž přátelství, lásku a respekt nesjedná nikdo. Všeho moc škodí a v tomto případě vás budou brát pouze jako samozřejmost. 

No, ale abych vše uvedla na pravou míru, i já jsem udělala chyby. A není to jen odstavec výše. Je to i to, že jsem si ji idealizovala. Ona byla pořád stejná, na nic si nehrála (tedy, pokud nepočítám její neúspěšnou snahu být věčně středem pozornosti, což se vlastně vylučuje s mou povahou a cítěním), vlastně se nejspíše se mnou ani tolik kamarádit nechtěla.

Ale už to nejspíše nemá cenu řešit. Jak říkala, lidé přicházejí a odcházejí a já jsem další z nich. Ráda si zahrává s lidskými city a nevadí se po době vrátit zpátky. Já jsem ochotná dát další šanci, pokud o ni člověk zabojuje. Ale jednoho dne i má povaha řekne STOP a dveře se stanou zavřené. Což je i tento případ. Zuzano, i když o to stejně nestojíš, i tak ti chci říct, že dveře jsou zavřené a provaz přátelství, který jsem sama neutáhla jsem pustila. A ty mizíš s ním.