Nezviditelňovala se, proč taky? Nespolečenská dívka, nezajímavá ničím jiným, než svým tmavým oblečením s kapucí, schovávající nejen vlasy stažené do drdolu, ale také mnoho pocitů, které by neměly vyjít na povrch. Kdysi byla jiná, ale kdo si to už pa...
Probudím se do sobotního dne. Je přesně deset hodin ráno, takže jsem spala dlouho,po dlouhé době. Zvednu se z postele a podívám se ven z okna. Prší. Ale to mi nevadí. Jdu do koupelny, dám si rychlou sprchu a obmotám si ručník kolem těla. Jelikož jsem dnes doma, tak si můžu obléci něco jiného a nemusím být zahalená.
Vezmu si na sebe do fialova zbarvené tílko, černé leginy a kardigan.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Z vlasů si udělám rychlí vysoký culík a sejdu dolů. Na stole leží nějaký lísteček, který si jdu ihned přečíst.
Dobré ráno! S Marley jsem byl již venku a už ho i nakrmil. Dnes musím něco ještě vyřizovat v práci, tudíž se vrátím až večer. Najez se a užij si den! S láskou tvůj strýc.
Přejdu k poličce a vytáhnu z ní lupínky, z lednice si vytáhnu mléko a smíchám to dohromady. Vezmu si to k televizi, kterou následně zapnu. Pustím si Titanic a koukám na něj do dvanácti. Dokonce u toho i brečím. Jsem děsná citlivka.
Ve dvanáct si jdu dát vařit těstoviny a pak je posypu sýrem, toť celý můj oběd. Pustím si k tomu písničky v televizi a v klidu jím.
Když odnáším nádobí, tak zaslechnu zvonek. ,,Cink, cink," kdo by to asi mohl být? Možná pošťák.
Marley běží ke dveřím a začne štěkat, jak pominutý. Pohladím ho, aby se uklidnil a otevřu dveře.
Nevěřím vlastním očím. Přede dveřmi stojí Jason a já tu jsem před ním oblečená jako normální holka, sakra!
,,Ahoj." pozdraví mě a sjede mě pohledem. ,,A- ahoj." vykoktám. ,,Potřebuješ něco?" rychle se ho zeptám, jelikož chci ,aby zmizel. ,,Chtěl bych ti vynahradit včerejší odpoledne. Moc jsme si to neužili, to já vím." podrbe se na zátylku. ,,Vždyť jsme se domluvili, že už se neuvidíme." spražila jsem ho pohledem. ,,Ty jsi se domluvila, já nic takového nepotvrzoval. Můžu dál?" zeptá se mě. ,,Jen na chvilku," pustím ho dovnitř a udivuji sama sebe.
Jason si ihned pohladí Marleyho a začne na něj mluvit tím zvláštním hláskem. Nad tím se pousměji, jelikož mi to přijde roztomilé.
,,Dnes ti to sluší, proč tak nechodíš pořád?" zeptá se. Jenže nato mu nemohu zcela odpovědět, tak pokrčím rameny a dodám: ,,Prostě nechci být takhle viděna, ne, že to někomu povíš!" hodím na něj podezíravý pohled. ,,Ne neboj, i když..." zamyslí se. ,,Neřeknu to nikomu, když spolu dnes strávíme ještě jedno odpoledne." zazubí se. ,,Ty jsi, ale vyděrač!" spražím ho pohledem. ,,Tak?" nadzvedne obočí. ,,Fajn." zakroutím očima. ,,Chceš být v obýváku nebo jít ke mě do pokoje?" zeptám se ho s nepříjemným hlasem. ,,K tobě." mrkne na mě a já mu naznačím ať jde za mnou.
Vstoupíme ke mě do pokoje a já se posadím na postel. Normální člověk by poklepal na místo vedle sebe, ať si osoba přisedne, ale já nechci, aby seděl vedle mě, ale přesto se tam sám posadí. Trošku se od něho oddálím, protože jsem měla pocit, že je moc blízko.
Vstanu, udiveně na mě kouká, a já si vezmu ze židle mikinu a chci si ji dát na sebe i s kapucí, což on pochopí a přejde rychle ke mě. ,,Ne, nedávej si ji. Bez ní vypadáš mnohem lépe." opatrně mi ji vezme z rukou a položí ji zpět na židli. ,,Ale..." chci něco namítnout, ale nenechá mě. ,,Nezapomínej, že to nikomu nepovím." mrkne na mě a jde si sednout zpět. Já si jdu sednout také na postel, ale na druhý konec.
,,Kde máš rodiče?" zeptá se mě a mě se zadrhne dech. Je těžké to vyslovit na hlas, to jedno jediné slovo. ,,Já žiji se strýčkem," vypadne ze mě. ,,Aha, a proč ne s r..." nenechám ho domluvit. ,,Neřeš to, nechci se o tom bavit." kývne a já sklopím zrak k zemi.
,,A máš vůbec nějaké kamarády?" zeptá se mě na další otázku. ,,Ne." ,,A co já?" zamyšleně se na mě podívá. ,,My přeci nejsme kamarádi." zahledím se mu do očí. ,,Ale můžeme být." mrkne na mě. ,,Ale nejsme." sdělím mu.
,,Dáme otázky?" ,,Co?" vyvalím oči. ,,Každý se na druhého na něco zeptá, chceš?" ,,Klidně." odfrknu si. ,,Co posloucháš za hudbu?" vyhrknu a on se na mě zaskočeně podívá. Zřejmě nečekal, že se zeptám první. ,,Mám rád pop, rock... zkrátka poslouchám vše. Ty? Máš vůbec ráda hudbu?" podívá se na mě. ,,Ano, mám. Jen ve mě probouzí moc pocitů. Mám docela ráda pop a někdy si pustím i metal, ale jen na odreagování od světa." mluvím o tom docela smysluplně. Proč se mu svěřuji? Já nechci. ,,Aha, tak to jo."
,,Jaké máš rád barvy?" vyhrknu to, co mě napadne, když už je ta řada na mě. ,,Modrou a šedou." zamyslí si, jestli ho něco napadne, ale nic dál neříká. ,,Ty?" vyhrkne. ,,Ehm... mám ráda černou, šedou a možná i růžovou s fialovou a pak ještě rudou barvu, ta je nejlepší." skousnu si ret.
,,Teď se ptám já! Mám něco co mě zajímá." zazubí se a pokračuje: ,,Tvé oblíbené jídlo?" zamyslím se. Je těžké říci své oblíbené jídlo, když moc nejíte. ,,Ehm... asi pizza nebo lasagne, nevím, moc nejím." pokrčím rameny. ,,Já doslova miluji pizzu a lasagne!" vyhrkne a pak se mě ještě zeptá: ,,Proč moc nejíš? Jsi snad nějak nemocná?" starostlivě se mě zeptá. ,,Ne to ne, jen nemám většinou náladu na jídlo a ani chuť." sakra, nesmím si ho připouštět k tělu a to já teď dělám.
,,Měla by jsi jíst, jsi docela vyhublá." poposune se ke mě a pohladí mě po ruce. Ucuknu. ,,Je na mě jestli jím, nebo ne." ostrým tónem v hlase mu řeknu a odsunu se od něj dále.
,,S tebou je to těžké." zamumlá si pro sebe, ale já to slyším. ,,Ano je to se mnou těžké. Hodně, takže nevím, co tu ještě děláš! Proč mě stále otravuješ? Nemám zájem o kamarády ani o žádné lidi. Chci být sama!" zakřičím. Vykuleně se na mě dívá. Zatínám ruce v pěst, mám v sobě vztek.
,,Nemůžeš být úplně sama, to tě zničí." namítne. ,,Copak nevidíš, že já už jsem úplně v háji?! Pro mě snad ani nemá smysl žít!" vykřiknu a propuknu v pláč. ,,Shhh. Klid." pohladí mě po ruce a já si mu lehnu do klína. ,,Vše bude dobré." šeptá a uklidňuje mě. Vše je špatně, je pozdě! Já si ho připustila k tělu. Připustila jsem si k tělu Jasona!
