Saven a Mira 1: Jezdec

N.I.C.E.

Saven se také uklonil. Přejel mu mráz po zádech, když se starý muž usmál.

"Savene neboj se nás. A ne, tohle opravdu není sen." Škubl jsem sebou. On mi čte myšlenky? Co je tohle za lidi? Třásl jsem se.

"Postavte se." Zavrčel modrý elf . Eve se postavila a já taky.

"Kde jste se tak zdrželi?" usmála se na nás stará elfka.

"Zastavili jsme se u elythria." Výraz ve tváři staré elfky posmutněl.

"Dobře. Eve, doprovoď Savena do hory a odpověz mu na jeho dotazy." Eve kývla, chytila mě za ruku a podívala se mi do očí. Pohled jsem jí oplatil. Naskočila mi husí kůže. Její oči byly čistě zelené. Tak čistou zelenou jsem v životě neviděl. Viděl jsem v nich svěží pupeny a nejmladší jehličí, vlahé letní večery i malé rosničky. Jak se to vše vleze do jednoho páru očí? Nevím. I ty nejkrásnější lidské oči jsou proti jejím náhražka. Trochu mou rukou škubla. Kývl jsem na čtyři starší taky a ona mě odvedla. Sešli jsme ze schodů a ona mě vedla někam do lesa. Nad lesem vyčnívala skála. Brouzdal jsem mokrou trávou. Tohle asi vážně není sen. Měl jsem už úplně promočené ponožky, tak jsem si je sundal a šel jsem bos. Vešli jsme do lesa a já jsem začal chrlit otázky.

"Kde to jsem?"

" Jsi v lese." Uchechtla se.

"Jak je možné, že ten starý muž věděl, co si myslím?"

"Nick? Nick je mág. To oni umí."

"Jak se všichni jmenují?"

"Temný elf Cei, Trpaslík Igno, Mág Nick a elfka Ena. Říkáme jim N.I.C.E."

" Proč jsem tady?"

"Čekala jsem, kdy se zeptáš. V hoře kam jdeme *chytila mou ruku pevněji* žijí zvláštní tvorové. Existuje jistá smlouva, kterou s nimi máme. Je jich dvanáct. Jako nás. Z každé rasy jeden. Problém je ten, že ti tvorové si mohou vybírat a jeden z nich, přidělený pro lidi, všechny odmítnul. Poslali jsme tedy teleportační kuličku na Zemi, aby nám někoho přivedla. A vybrala si tebe. Proto jsi tady."

"Jak jako teleportační kuličku? Co to je?"

"Je to maličký android poháněný magií, který má vlastní mysl, ačkoliv je zvyklý plnit rozkazy. Přenáší lidi na předem určené místo."

"Co za tvory to je?"

"Koukni, už jsme tady."

Měla pravdu. Stáli jsme u vchodu do jeskyně. Vešli jsme dovnitř. Chvíli jsme šli a pak se prostor před námi otevřel. Stáli jsme v obrovské kamenné síni. Uprostřed stál kulatý stůl s deskou miskovitého tvaru. Byl vystlán senem a uvnitř leželo vejce. Obrovské vejce. Větší než pštrosí. A navíc bylo namodralé a průsvitné. V jeho středu se mihotala malá duhová světýlka. Přišel jsem k němu a položil jsem na něj ruku. Celou síní se ozvalo hromové zavrčení. Leknutím jsem nadskočil. Ze stínů se vynořil šupinatý čumák a síň zahalil kouř. Spadl jsem na zadek.

"E-E-Eve....že to není to, co si myslím že to je...."

"Ne to ne....je to dračí máma."

"Přesně to jsem myslel! Takže to vejce je..."

"To je tvoje."

"Počkat co?!?"

"Polož na něj ruku."

"Co?"

"Udělej to."

Nejistě jsem položil ruku na vejce. Uslyšel jsem tiché lupnutí. Pak hlasitější křupnutí. Najednou se na vejci objevila prasklina. Zatajil jsem dech. Vršek se odloupl a na mě vykoukla maličká dračí hlava. Vypískl jsem. Dráče mi položilo hlavu na prst. Pohladil jsem ho po hlavě. Přivřelo spokojeně oči a vylezlo ven. Bylo úplně celé bílé, až na oči. Oči mělo modré.

Ahojte! Toto trvalo, než jste ho přivedli. Myslela jsem, že v tom vejci strávím mládí.

Škubl jsem sebou. V hlavě jsem slyšel jemný, melodický hlas, jak na mě mluví.

Já jsem Mira! A jak se jmenuješ ty?

Saven. Těší mě.....asi