Saven a Mira 1: Jezdec

výcvik

Probudil jsem se a podíval jsem se před sebe. Lekl jsem se, kde to jsem. Vzpomněl jsem si na Eina. Už už bych začal brečet, když se na druhé straně pokoje něco pohnulo. Eve ještě spala. Nesmím brečet. Ona mě potřebuje. Oblékl jsem si své tričko a džíny. Pohladil jsem Miru po tváři a ona se zavrtěla. Otevřela očko a usmála se.

Ahoj Savene. Jak ses vyspal?

Trhl jsem sebou a ona se zasmála. Vtipné. Teda asi. Vytáhl jsem ji z košíku a položil jsem si ji do náprsní kapsy. Mira si kýchla a Eve se s trhnutím posadila.
"Nech mě!" Zakřičela, když se vymrštila do sedu. Zdála se jí noční můra. Moc dobře vím o kom. Přišel jsem k ní a položil jsem jí ruku na ruku. "Eve, všechno bude v pořádku. Já toho neřáda dostanu. Slibuji." Eve se usmála, ačkoliv její oči říkaly, že ústa lžou. "Savene....na ničem takovém jako je on nezáleží. Je to jen jeden malý pitomec. Nic si z něj nedělej." Teď už její oči přímo řvou o pomoc. Nechtěl jsem nic říkat. Nechce mě ohrozit. Jen jsem kývl a taky jsem se usmál. Snažil jsem se to udělat co nejvíc falešně, ale uvěřila.

"Pojď, musíme jít. Brzy nám začíná výcvik." Naklonil jsem hlavu na stranu.

"Už? Tušil jsem, že nějaký bude, ale už teď?"

"Čím dřív se začne, tím lépe." Řekla a připnula mi na záda Ameho kapsu. Ame z ní vykoukl ven.

"To už je první tréning? Jde se na věc!"
Energický, jako vždy, když teda nespí.. Sešli jsme stromem na ulici stromového města.

"A mimochodem, nic jako modrý elf neexistuje. Správně se jmenují temní elfové. Takže na to pozor. "Zavedla mě  na kulatý plácek ve středu města. Byla tam spousta zbraní. A také spousta trénujících tvorů. Byly tady zbraně na dálku a na bližší vzdálenost.

"Tak jsme tady, Savene. Teď mi řekni, bojoval si někdy s mečem, nebo lukem?" Zeptal se mě Ame.

"Jako malý jsem střílel z luku, pane, ale moc mi to nešlo." Ame vyletěl z mojí kapsy.

"Tak tedy zbraně na dálku. Pojď, je čas začít." Řekl a odletěl ke stojanu s luky. Šel jsem za ním a on mi podal malý dřevěný luk a pár, až na peříčka, celodřevěných šípů. Ukázal na kulatý slaměný terč. "Ukaž, co už ses naučil sám."Začaly se mi potit ruce. Už jsem nestřílel tak dlouho. Terč jsem trefil, to ano, ale můj nebyl. Asi jsem pomohl nějakému trpaslíkovi složit zkoušky. "Ne, ne, ne. Držíš to úplně špatně. Kterou rukou píšeš?"

"Levou, pane."

"Tak to máš ty ruce přesně opačně, a ještě moc nízko. Ruce se pokládají sem a sem. Pozor jak moc ten šíp natáhneš, od jistého bodu se ti tam zasekne a zůstane viset. To se ti pak většina z nás směje. Šíp se drží před peřím a nedrží se celou pěstí, jako kuřecí stehýnko. Podívej se, jak to dělá Eve." Otočil jsem se směrem, kterým ukazoval. Ani jsem si nevšiml, že odešla. Luk držela pevně, přesto jaksi elegantně. Její luk a šípy byly z tmavého dřeva a pírka zelená. Trefila by se do středu terče, kdyby jí do střelby nezasáhl nevítaný host. Do jejího šípu v letu se trefil jiný, s modrým peřím. Střela byla ledabylá. Nezabodla se do jejího šípu, jen ho vyklonila z osy. Čili nedokonalá práce, ovšem plnící svou funkci. Líný tvor, který si i tak hodlá něco kompenzovat. Atos. Eve se na něj naštvala a chtěla na něj začít křičet. Stoupl si před ni. Byl o docela dost vyšší než ona tak ji cvrnkl do čela a zazubil se. Vytesil tesáky a Eve se lekla. To už jsem tam ale byl taky a stoupl jsem si mezi ně.

"Nech ji být!"

"Ale, ale, ale. Sotva to sem přileze, a už to dělá problémy? Dej si odchod, škvrně!"

"Ne! Nenechám tě, abys jí ublížil, nebo čím jí to vyhrožuješ! Nechci, aby kvůli tobě trpěla!"

"Copak copak. Slečinka si sehnala osobního strážce? Tak pojď, když se tak chceš prát, můžeme třeba hned." Chytil mě za tryčko a zvedl mě nad zem. Nohy se mi houpaly vysoko nad zemí. Zavrtěl jsem se.

"Teď se směješ, ale jednou ti to vrátím! Jednou, až budu starší, ti to pěkně osolím, ty pako dvoumetrové!" Zakřičel jsem na něj přidušeně. Vysmál se mi, zvedl mě vysoko nad zem a pustil mě. Odřel jsem se o prašnou zem, kde jen to šlo. Stoupl jsem si, zaťal jsem pěstičky a kopl jsem ho do holeně. Chtěl mi jednu vrazit, ale za tryčko mě propadly kočičí packy a nesly mě pryč.

"Ten by ti dal. Jsi tak potlučený, a ještě se ženeš do boje?" Pootočil jsem hlavu. Nademnou letěl Ame a táhl mě ssebou.

"A-A-A-Ame! Já jsem.."

"Pořádnělehkomyslný. Teď mlč, jednou ho možná přepereš, ale ne teď. Jestli tvůj výcvik má směřovat k drbnutí temnému elfovi přes afinku, musí to být pořádné. Pojď, zkusíme si házení nožů." Jen jsem kývl. Co jiného jsem taky mohl dělat? Možná požádat o ošetření odřenin, ale myslím, že by to byl důkaz slabosti. Malé ufňukané dítě. Pche, takovou radosttomumodrému zmetkovi nedopřeju Nebo temnému. Už bych si to mohl pamatovat. Položil mě na vzdálený konec plácku a do ruky mi vložil nůž.

" V první řadě s ní zkus hodit do země tak, aby se zabodl." Chytil jsem nůž tak, jak mi ho dal a zkusil jsem ho hodit. Vyjekl jsem. Po čepeli mi na dlani zůstala krvavá rána. Podal mi ho totiž čepelí dolů, směrem ke mě a mě uklouzla ruka. Ame se praštil packou do čela, ruku mi ošetřil a poslal mě na pokoj. Nakonec jsme šli oba, protože já bych netrefil. Seděl jsem na posteli a čekal jsem na Eve. Když přišla, už jsem spal. Měl jsem výměněný obvaz a ránu vydezinfikovanou. Stará se o mě. Jen ty okolnosti...