Saven a Mira 1: Jezdec

Ame-sensei

Remen ukázal palcem přes rameno na stůl.

"Tak pojďme. Máme s tebou, chlapče, spoustu práce."

Kývl jsem, sedl si ke stolu ke svému kameni. Ummmm tak Akvamarín? Budu se muset zeptat. Ale teď není čas.

"Tak zaprvé, s kým bude bydlet? Je tak malý, že pohlaví ani neřešíme. Nějací dobrovolníci?"
Eve se přihlásila. Ulevilo se mi. Eve mám rád.

"Zadruhé, přidělíme ti Senseie. Eve, vezmi ho po setkání do sakurových sadů a nabídni ho mocným."

Eve kývla. Remen ještě chvíli mluvil a pak ukázal dlaní s roztaženými prsty do středu stolu. Všechny drahokamy začaly svítit svou barvou. Ostatní se přidali. Udělal jsem to také. Cítil jsem mezi prsty vibrace a po stranách mě to šimralo. Tak tohle je síla tohohle spolku? Úžasné. Remen svěsil svou ruku a jeho kámen pohasnul. Postupně je sklopili všichni. S úžasem a nataženou rukou jsem zůstal stát, když jsem zůstal sám. Můj kámen zářil a šimrání neustávalo. Bylo to tím kamenem...nebo snad mnou? Probudilo se ve mně něco, co až doposud spalo? V obyčejném klukovi? V klukovi, který si ještě pořád hraje se svým bráškou, v klukovi, který si kvůli tomu nezaslouží uznání. Když se tak zamyslím, co jsem dělal špatně? Bylo to tak moc, že jsem si zasloužil blátem do vlasů? Nevím. Ani na jednu z těch otázek nemám odpověď. Sesunul jsem ruku pomalu k tělu. Můj kámen pohasnul. Všichni souměrně zasunuli své židle. Snažil jsem se také. Budu to muset dopilovat. Nu což. Eve mě chytila za ruku a usmála se na mě. Usmívají se všechny elfky tak krásně? Mají všechny tak hluboké oči? Proč by se tak krásné oči měly trápit kvůli tomu hlupákovi? Kéž bych nebyl tak malý. To by si, pitomec, za rámeček nedal.  Apak.... Zase schody. Sešli jsme je a konečně jsme zase stáli na zemi, místo nadřevě toho stromu. Vedla mě pryč ze stromu. Když jsme stáli před ním, nechalamě, abych si vyzkoušel otevřít ty dveře. Fungovalo to. Vedla mě pryč ze stromu. Když jsme stáli před ním, přiletěl k nám Ino. V zubech nesl Miru, která teď spala. Je tak rozkošná. Dal jsem si ji do dlaně a přikryl ji kapesníkem. Eve nechala Ina, aby jí zase skočil na rameno a vedla mě dál. Šli jsme tím podivným lesem. Zeptal jsem se jí.

"Eve, co znamená to slovo, akvamarín? "

"To je ten kámen, který máš na krku. Co to znamená pro tebe, se včas dozvíš"

Takže zase musím čekat, než se něco dozvím. Fakt skvělé.

"A Eve, my teď budeme bydlet spolu na jak dlouho? "

"To nevím, ale nejspíš dokud nevyrosteš."

Až na samém okraji byl sad. Kvetly v něm růžové třešně. Sakury. Uprostřed sadu byl palouček, na kterém poletovala podivná stvoření. Kočičky s křídly. Vždy měly dvě barvy, případně odstíny té stejné. Základní barva a barva pro doplňky. Létaly jich tam spousty. Červené, modré, zelené..

"Najdi si někoho v barvě svého kamene." řekla mi Eve

Vešel jsem do středu paseky. Náhle se všichni zastavili v letu a upřeli na mě svůj pohled. Nepříjemné. Hodně nepříjemné. Rozhlížel jsem se. Všiml jsem si hned tří modro-bílých. Mira se v mé dlani zavrtěla a všichni sklouzli pohledem na ni.

"Jezdec."

" Nový jezdec."

" Tak přišel."

" Toto trvalo." Stvořeníčka si mezi sebou začali špitat.

Největší z nich, což znamená tak dvacet centimetrů, si odkašlal, aby ostatní zmlkli.

"Chlapče, poklekni." Uposlechl jsem.

"Jak se jmenuješ?"

"S-s-saven." Pípl jsem

"Nahlas!" zahřměl.

"Saven!" řekl jsem nahlas, avšak hlas se mi třásl.
Tvoreček pokynul hlavou. Přemýšlím, proč jsem se tak bál. Měl asi přirozenou autoritu.

"Jsme draci. Tedy to, co z nich zbylo. Říkej našemu druhu třeba duše, nejvyšší, nebo draci. Jen nikdy kočky. Víme proč jsi tady. A rádi ti vyhovíme. Tedy pokud splníš naše podmínky. Poprvé: uposlechneš každý rozkaz, tedy pokud budeme při smyslech. Podruhé: nikdy nám nebudeš nabízet jídlo naší barvy. Uspává nás. Potřetí: když usneš, budeme spát ve tvé kapse, kterou si sami připravíme. Počtvrté: nikdy, pokud na tom nebude záviset život tvůj, nebo tvého draka, nás nebuď. Jasné?!?"

"Jasné, pane!" řekl jsem nahlas. Tvoreček kývl. Přiletěl k nám jeden bílý s modrými doplňky.

"Achooooooj! Jmenuju se Ame!"

Podal jsem mu volnou ruku a on se na ni posadil. Skočil mi na tu druhou a dloubl do Miry čumáčkem. "Vstávat vstávat!" Mira sebou škubla a probudila se. Zmateně se rozhléhla a začervenala se. To vážně spala celou cestu? Rozkošné.

Omlouvám se vám. Netušila jsem, že už sem půjdeme. Na mou obranu, někdo mě mohl vzbudit.

Zavrčela s pobaveným tónem.

Kocourek kývl. "Ame se o vás postará. Mimochodem Eve, jak se má Kiji?"

"Úžasně, už tak dva dny spí." Zasmála se. Tak tenhle smích bych mohl poslouchat pořád.

"Už musíme jít." řekla jim. "Saven je tu teprve krátce, musí se učit." Kývl jsem. Vážně jsem tu jen chvíli. Odešli jsme tedy. Slunce už zapadalo. Eve mě zavedla do našeho pokoje. Bylv jednom ze stromů na okraji, a hned v prvním patře. Jackpot. Měla tam čisto. Byla tam spousta oblečení pro mě. Když ho Eve uviděla začala se smát.

"Oni ti dali trpasličí věci." Smála se. Po zkoušce jsem zjistil, že jsou mi dobré. To musel být velký trpaslík. Asi jako v našem měřítku dvoumetrový muž. Oblékl jsem si pyžamo položil jsem Miru do jejího pelíšku, který jsem měl u postele a lehl jsem si. Peřina byla, stejně jako polštář a prostěradlo, z hedvábí. Začali se mi klížit víčka. Mira ze spaní předla. Asi se jí něco pěkného zdálo.