Gunshot (Jerome Valeska)

Dopis

Po uložení Robina do postele usedla ke dřevěnému psacímu stolu. Do ruky vzala propisku a váhavě pohlédla na prázdný papír před sebou. Zhluboka se nadechla, načež začala psát:

Milý Jerome,

Vlastně tak úplně nevím, co bych měla napsat, ale něco v mém nitru mě k tomu dovedlo. Nedávala jsem sice mockrát najevo, že jsem s tebou ráda... Já s tebou ráda byla. Těžko se tomu věří. Díky tobě jsem si život v Gotham City opravdu užila. I když nám mnohdy šlo o život. Nechci tady psát, jak moc jsem s tebou byla ráda, protože moc dobře vím, že ti tím zvednu tvé už tak vysoké sebevědomí. Včera odpoledne, když mě navštívili mí rodiče, jsem si něco uvědomila. Ten zrychlený tep, když jsi na mě upřel svůj pohled, ta neschopnost slova, když jsi mě tehdy pochválil, ti motýlci v břiše vždy, když ses mě třeba jen letmo dotkl, to všechno mi teď dává smysl. Mám tě ráda, Jerome. Opravdu moc. Jsi dost chytrý na to, abys věděl, co tím myslím. Kéž bys jen viděl, jak se mi teď  třepou ruce. Kdybys tu stál vedle mě, jsem si jistá, že bys prohodil jednu z těch tvých kousavých poznámek. Chybíš mi. A věz, že toho, co jsem ti provedla, teď opravdu lituji. Jestli mě nenávidíš, chápu to. Taky bych se nenáviděla. Doufám, že již plánuješ nějaký velký útěk z Arkhamu. Jestli ne, dovolím si tvrdit, že už to nejsi ty. Za všechno se ti opravdu moc omlouvám. Kdybych to mohla odčinit, už na tom pracuji, ale nemůžu. Snad povedeš dlouhý a šťastný život někde v centru Gothamu. Věřím v to.

S láskou, Angel

Když ryšavý chlapec dočetl poslední řádek dopisu, na rtech mu ulpěl samolibý úsměv. Z kapsy arkhamského stejnokroje vytáhl amatérsky vyrobený nožík, načež provokativně zapískal na dozorce. Když k němu mohutný muž přistoupil, úsměv na svých rtech ještě rozšířil. Chvíli jen tak seděl na posteli a usmíval se. Náhle ale vyskočil a podřízl muži hrdlo.

Za doprovodu hlasitého smíchu tlumeného ozvěnou poplašných sirén si to svižně kráčel ven z Arkhamského ústavu. Ven, mezi ty zkažené obyvatele ještě zkaženějšího města.