Gunshot (Jerome Valeska)

Nabídka

Probudila ji silná bolest v oblasti spánku. Se syknutím se zvedla do sedu a snažila se zaostřit zamlžený zrak. Chtěla si oči protřít, ale jakmile zvedla ruce, prudce to s ní škublo. Otočila se na předmět, který jí bránil v pohybu. Její ruce byly uvězněny v železných poutech připevněných ke starému topení.

Nevěřícně na své ruce pohlédla a následně se rozhlédla po místnosti. Všude okolo ležely mrtvoly. Na stolech, na podlaze... Několik "šťastlivců" ještě projevovalo známky života sténáním a křečovitými pohyby. Podlaha byla zaplavena krví, jejíž cákance zdobily stěny a okolní nábytek.

Dívka by se domnívala, že je zde sama, nebýt tlumeného rozhovoru mezi třemi lidmi, jejichž hlasy nebylo možné rozeznat. Začala sebou trhat v naději, že se pouta uvolní, ale marně. Snažila se pořád usilovněji a po tvářích se jí kutálely slzy beznaděje a strachu o svůj vlastní, drahocenný život.

Ticho prorazil hlasitý výstřel. Dívka sebou prudce trhla a potichu zasténala. Její beznaděj se změnila v panický záchvat. Kopala kolem sebe a trhala sebou jako smyslů zbavená.

Když zaslechla kroky mířící k ní, trochu se uklidnila a slané slzy si otřela o uvězněnou paži. Popotáhla a vzhlédla, aby viděla útočníkovi do tváře. Vysoký zrzek, jehož obličej byl zohaven krví více než předtím, se mučivě pomalu blížil k vyděšené dívce a s krvelačným úšklebkem si k ní přisedl. „Dobré ráno! Doufám, že ses dobře prospala, páč to byla poslední příležitost." Zasmál se, nabil zbraň a namířil ji na dívčino čelo. Když ale chtěl vystřelit, hlasitě se rozesmál.

Dívka si oddechla. Zrzek si odkašlal a opět na ni namířil zbraní. Místo výstřelu se ale znovu beznadějně rozesmál. Angel strach opustil. Vystřídala ho zloba a nedočkavost. „Proč to zbytečně protahuješ? Tak už to zmáčkni! Nebo ti snad došly náboje?" Zavrčela napjatě.

Chlapec se zamyslel. Podíval se na svou pistoli. „Myslíš?" Dodal, namířil na jednoho ze svých spiklenců a vystřelil. Muž se se zakřičením skácel k zemi.

Angel vytřeštila oči, ale rychle se zase ovládla. „Tak? Můžeš to napálit do mě. Stejně mě zabiješ. Vidím ti to na očích."

Zrzek, jako by z principu musel udělat pravý opak, zbraň sklopil. „A ty jsi jako věštkyně?" Zasmál se a podal Angel ruku. „Vyvěšti mi něco!" Vydal ze sebe krákavý smích a pod jeho náporem zaklonil hlavu. Po pár vteřinách si odkašlal. „Ty mě neznáš, co? Na to jsi moc kurážná. Jsem Jerome Valeska, pořiď si televizi a budeš osvícena." Poslední větu pronesl trochu naštvaně. Chvíli čekal na dívčinu reakci. Když ale mlčela, udeřil zbraní do země.

Jakoby procitla, vyděšeně vykřikla své jméno. „Angelina Howardová!"

Jerome se spokojeně usmál. „A co dělá tak křehká dívka u policie? Hmm?"

Angel se v sedě napřímila. „Řeším vraždu rodičů malého chlapce. Vrah ještě nebyl dopaden."

Zůstala ledově klidná. To se mu ještě více zamlouvalo. Věděla, že by ji mrknutím oka zabil, kdyby chtěl, ale nekřičela, neprosila, nebrečela. „Mám pro tebe nabídku!"

Dívka nadzvedla obočí na znamení zájmu. „Poslouchám."

Jerome udeřil rukama do svých stehen a spustil. „Pomůžu ti vraha najít, ale necháš mě u sebe nějakou dobu bydlet. Gordon je moc hloupý na to, aby mě hledal u tebe.

Angel se hlasitě zasmála. Později toho ale zalitovala. „Promiň, ale nechci aby vraha hledal vrah. A už vůbec ne v mém bytě."

Jerome byl zjevně překvapen. V rozhovoru je vyrušily sirény policejních aut. Zrzek se zvedl. „Škoda. Těšilo mě! Určitě se nevidíme naposled!" Zvolal vesele a se svými muži se vytratil zadním vchodem kanceláře.

Policisté uvězněnou dívku z pout rychle dostali. Promnula si zápěstí a těžce vydechla.

Přistoupil k ní mladý strážník s papírem a propiskou v ruce. „Popíšete nám útočníky? Jste schopna..."

Angel mu skočila do řeči a mírným tónem ho uklidnila. „Ano, jsem schopna. Ten hlavní se představil jako Jerome Valeska. Ten druhý, který šel po jeho boku, byl blonďatý s rozcuchanými vlasy a černýma očima. Ostatním jsem do tváře neviděla."

Mladík si vše zapsal a poslal dívku domů. Ta se rychlým krokem vrhla ke dveřím do zamračeného odpoledne.