Temnota

Kapitola 6

Můj pokoj byl malý, ale pro mě útulný. Do batohu jsem si sbalil můj nůž, čokoládovou tyčinku, bundu a takovou tu kočku, která kýve packou, pro štěstí. Vlastně dala se udělat i jako přívěšek. V patře -20 jsme se měli sejít, já, sestra a Nico. Docela mě překvapilo, že Nico taky pojede. Otec říkal, že prý jenom pro jistotu. Ve výtahu hrála pořád ta samá hudba. Uklidňující pomalá hudba. Taky jsem nechápal, proč patro -20. Když jsem dorazil, tak už tu všichni stáli. Vedle nich se tyčil veliký tryskáč.
,,Připraven Letho?" zeptal se otec.
,,Ano, jsem připraven."
Otec otevřel s pomocí ovládání dveře. Ještě než jsem měl nastoupit, tak mě otec zarazil.
,,Vem si to, mám takový pocit, že to budeš potřebovat." řekl otec a ze svého batohu mi podal ohnivý glób ovinutý v bílém plátně.
,,Děkuji."
Byl jsem poslední kdo do tryskáče nenastoupil. Otec za námi zavřel dveře. Uvnitř to bylo moderní, (doslova hodně moderní) po stranách byly sedačky z bílé kůže, každé sedadlo bylo vybaveno televizí a herní konzolí.
,,Kdo bude řídit?" zeptal jsem se.
,,Máme autopilota." odsekla Natalia.
V kabině zmáčkla velké tlačítko s nápisem autopilot.
,,Vítejte v tryskovém letadle třídy 12. Mé jméno je Msui. Je to zkratka pro Mckinleyova samopracující umělá inteligence. Pan Mckinley mi už dal rozkazy a ty hodlám splnit. Ještě než vzlétneme, tak by jste si měli zapnout bezpečnostní pásy. Poletíme přibližně osm hodin, proto se pohodlně usaďte, ať můžeme vzlétnout." řekl ten hlas, který se ozýval všude v tryskáči. Sedl jsem si na velkou pohodlnou sedačku s televizí před ní. Vzlétli jsme. Zapnul jsem obrazovku a koukal jsem se na nějaký film. Asi po dvou hodinách jsem se rozhodnul, že si schrupnu. Znovu se mi zdál ten sen, který se mi zdál v minulém letadle. Snad znovu nespadne.

Probudil jsem se s velkou poleptaninou na hrudním koši. Pálila, až moc. V ruce jsem držel ten nůž. Seděl jsem se na zemi z červeného dřeva. Přede mnou byl starý stůl, který byl ovinutý celou spoustou pavučin. Vlastně takhle to tu bylo opředené všechno. Chtěl jsem se přitáhnout za jeho nohu, ale jakmile jsem trochu zabral, tak stůl spadl. Byl jsem celý zaprášený od ztrouchnivělého dřeva. Nad stolem na stěně visely různé obrazy. Jeden z nich mě hodně zaujal, protože tam byla holka s nějakým mužem. Toho muže jsem neznal, ale ta holka mi připadala strašně povědomá. Bohužel jsem si nemohl vzpomenout kdo to je. Sbíral jsem všechny síly, aby jsem se postavil. Chvíli jsem seděl na místě, poté jsem se zvedl. Odešel jsem postranními dveřmi. Nacházel jsem se v nějaké kuchyni. Byl zde starý zaprášený sporák a nad ním velká police s nějakými naběračkami. Nechtěl jsem se tím zabývat, proto jsem otevřel zřejmě hlavní vchodové dveře a vyšel ven. Slunce bylo tak ostré, že jsem si musel zakrýt oči rukou. Bylo tu strašně moc obilí. Vypadalo to skoro, že je tu nekončící pole obilí, nechápu jak to může někdo sklízet. Dům z venku vypadal ještě hůř než uvnitř. Samé zabouchané okna, celý pomalovaný nějakým sprejem a k tomu ještě chyběla střecha. Uvědomoval jsem si, že toto není skutečnost, což jsem si u většiny ostatních snů neuvědomoval. Byla to tu nuda a ta většinou ve snech není. Do domu se mi znovu lézt nechtělo, tak jsem se rozhodl, že to pole prostě přejdu. Já nevím, jak se někdo může ve snu rozhodnou. Podle mě jsou sny jenom myšlenky, které jsou za sebou nějak uspořádané, tím pádem ani nejde ovládat svůj sen. Nekonečná pole obilí, všude kam jsem se podíval, tak bylo to hnusné uschlé obilí. Litoval jsem, že mé rozhodnutí bylo jiné než zůstat u toho domu. Už jsem zapoměl odkud jsem šel, jak dlouho jdu nebo jestli jsem vůbec někdy dělal něco jiného než jenom chůze po nekonečném poli. Tohleto je moje nejhorší noční můra, byl by jsem rád i za nějakou takovou normální noční můru, třeba tam kde chce někdo někoho zabít a on před ním utíká nebo tak něco. Pořád jsem chodil dopředu nebo vlastně tam kam jsem chtěl, jenom ne dozadu. Začínalo mi z toho už přeskakovat. Všechno musí mít konec i tohle pole. Další věčnost chůze. A pak jsem to uviděl... Nemohl jsem tomu uvěřit, konečně něco jiného než obilí. Bouda! Sice ne vysoká, ale alespoň něco. Vstoupil jsem dovnitř. Velmi neudržovaná bouda, uvnitř bylo různé náčiní jako třeba sekačka nebo srp. Nevím co tu dělal srp, je moderní doba a v týhle boudě je srp. Chápu, možná se do ní někdo hodně dlouho nepodíval, ale v tom případě co tam dělá sekačka. A co nechápu, jak může někdo sekačkou nebo srpem zvládnout posekat tak velké pole. Všiml jsem si, že je na jednom místě zem o trochu výš než všude jinde. Odhrnul jsem z toho místa schnilé obilí. Byli tam padací dveře, zřejmě už hodně dlouho nepoužívané. Chvilku mi trvalo než jsem je vypáčil. Nebyl tu žádný žebřík dolů, proto jsem skočil dolů. Pád trval jenom chvíli, poté jsem se zabořil do velké kupy sena nebo to byla sláma, asi to je jedno, hlavní je, že se mi nic nestalo. Najednou jsem uslyšel kroky, něco zaskřípalo zřejmě dveře, které se otvíraly. Pak někdo promluvil a já strnul a nehýbal se.
,,Ahoj Mckinley."