Já s tajemstvím živlů (předělání)

Divné věci 1/2

*

Ahoj jsem Katnis.

Budu nastupovat do prvního ročníku na střední. Před pěti lety jsme se sem přistěhovali z New Yorku, kvůli bráchovi. Bylo mu stejně jako je teď mě. V tu dobu mi bylo deset, takže jsem neřešila proč jsme se vlastně přestěhovali, ale naši říkají že dostal stípko na nějakou školu v okolí. Dodnes nevím jak se ta škola jmenuje a kdykoliv se na ní rodičů zeptám vždy se nějak vymluví a nebo mi řeknou ať se o to nestarám, že se to jednou dozvím.

Což mě dost štve, protože vždy chci přijít všemu na kloub. Je to taková moje úchylka. Začalo to Rubikovou kostkou a skončilo to pořád nevyřešeným názvem bráchovi školy. A bráchy se zeptat nemůžu, protože už s námi nebydlí.

Od té doby co jsme se přestěhovali se s ním vídám jen občas. Musel odejít na kolej na tu jeho divnou školu a pak byl už dost starý na to, aby si žil svůj život což samozřejmě chápu, ale kdybych aspoň věděla jeho práci, nebo jestli má holku. Aspoň něco nového bych se chtěla dozvědět. Moje rodina celkově pořád něco tají, ale není jediná. Rodiny mích nejlepších kámošek to mají stejně. Naše rodiny se hodně přátelí a naše mámy se znají už od střední. Poznala jsem je až když jsem se sem nastěhovala. A byli to moji první kamarádky a i když jsem za tu dobu poznala hodně lidí a mám tu i jiné kamarády, tak naše parta zůstává. Jsou to holky o které se mohu opřít a mohu jim věřit. Nevím jak bych bez nich to stěhování dala.

I oni se mi svěřili, že jim přijde že jim rodiče neříkají všechno, což nás všechny přivádí na myšlenku co za společnou minulost to vlastně mají. Sice nás to zajímá, ale už před dlouhou dobou jsme zjistili že řešit to nemá cenu. Nikdy jsme na nic nepřišli a akorát nám to přidá otázky navíc. Ale poslední dobou je něco jiné. Přijde mi že naši na něco čekají. Vždy se vyptávají víc, než jak to dělávali, hodně krát mě pozorují, jako bych měla každou chvíli něco udělat a když se je zeptám na jejich divné chování, tak vše zamítnou. Občas si říkám jestli si uvědomují, že nenápadní být vážně neumí a nebo že je jim to jedno. Každopádně to není první věc co mi tají, tak se to snažím nevnímat a dělat jakože nic.

Mezitím co zase přemýšlím nad mojí zvrácenou rodinou mi zazvoní budík, který jsem si nastavila, abych nepřišla pozdě na sraz s holkama. Hodně krát si zapomenu hlídat čas a pak to dopadne tak, že nestíhám a oni na mě musí zbytečně čekat.

Vyšla jsem z domu a šla směrem k zastávce, tam jsem potkala Emu, malou brunetku s hnědýma očima. Vlasy, které nosívá ve falešném culíku má po ramena. Když si mě všimne tak se usměje a zamává mi. Zamávám jí nazpátek a dojdu k ní." Ahoj Emi" pozdravím jí. "Ahoj Kat. Dnes jsi ten autobus stihla?" řekne a povytáhne jedno obočí s pořád jemným úsměvem na rtech. "Jo dnes jo, taky se divím. Jinak zkoukla jsi ten film, co nám poslala Míša na skupinu?"

"Ne ještě ne, neměla jsem na to čas"

"Tak ho pak kdyžtak zkoukni je opravdu dobrý, na konci jsem brečela"

"Což u tebe není nic nenormálního " prohodila sarkasticky. Ema je normálně tichý typ holky, ale když je v naší skupince, bývá ta nejhlasitější "Pravda" uznala jsem a zpozorovala autobus, který se k nám pomalu blížil.

Když jsme z něj vystupovali, už jsme viděli opodál čekat ostatní holky. Když jsme se k nim pomalu blížili, tak do Emi vrazil nějaký pán, který očividně někam spěchal. Ema se lekla a neudržela rovnováhu a spadla na zadek. To by bylo vcelku normální, kdyby u toho nezafoukal silný vítr. Měla jsem co dělat, abych se na ten zlomek sekundy udržela na stejným místě. Chvíli po tom co ten vítr ustál jsem zůstala vyjeveně koukat na Emu. Pak jsem se v rychlosti otočila na holky, které měli sice taky překvapený obličej, ale v jejich výrazech bylo i něco jiného. Pak Míša, poměrně vysoká brunetka se světle hnědýma očima řekla.

"Tobě se to děje taky?

Ahoj. Jsem tu s reformou tohoto příběhu. Pokusím se to dělat rozvinutější a obsáhlejší a některé kapitoli (jako je třeba tahle) budu dělit na půlky. Vždy k už předělaným kapitolám dám hvězdičku, takže jestli si tu novou verzi chcete užít, tak vám nedoporučuji číst kapitoli bez hvězdičky. To je asi pro tuhle kapitolu vše a budu se těšit u další.

Vaše katastrofální autorka.