Drown: What now? [Harry Styles, a.u.]

Val's chapter 👈

  „Kam zase jdete?" volala za mnou podrážděně Meg, když jsem spolykala prášky, hodila na sebe svetr a vyšla ze svého pokoje.

„Ven." Už jsem se na ni neotočila, seběhla jsem schody a vyřítila se do zahrady nabrat trochu čerstvého vzduchu do plic, kterého mi úzká okna sanatoria nedopřávala.

Upřímně mi na tom vzduchu až tolik nezáleželo. Ve skutečnosti se blížilo k páté hodině odpolední, tedy ke vhodné době, abych zaujala svou pozici na lavičce u rybníčku uprostřed areálu. Nestrojeně jsem si sedla lehce ke kraji, vytáhla z kapsy vlněného svetru Umění milovat a pohodlně si opřela záda. Levým okem jsem četla Rady ženám a pravým okem jsem vyhlížela můj očekávaný subjekt. A když konečně vyšel ze dveří a namířil si to k lavičce vedle mě, rychle jsem popadla knihu do obou ruk a zvedla si ji skoro až k nosu, jak jsem chtěla vypadat, že se vlastně celou dobu zajímám o poezii. To pravé očko ale stále bylo nenechavé a sledovalo jej, jak si sebejistou chůzí vykračuje pískovou cestičkou a prohrabuje si své husté vlasy, stále maje svůj zamračený výraz hodný Boha pomsty.

Sedl si na bílou lavičku hned vedle a díval se na rybníček, ve kterém plavaly malé kachny.

Bože, vypadal tak dokonale! Jeho tvář jako by vytesali andělé; plné rty, ostrá čelist, okouzlující pohled doplňující lehké strniště ladící s jeho hustými vlnitými vlasy, které si co chvilku prohrábl prsty. A to je teprve teprve začátek! Když sjíždím pohledem po jeho širokých ramenou, pevném držení těla daném dlouhodobým posilováním... Zajímalo by mě, jaké bohatství skrývá pod tím kabátem, co má na sobě. Vlastně bych ho nejraději povalila na té lavičce na záda, servala z něj ten (celkem stylový) kabát a vzala ho na cestu kolem světa.

Zapálil si cigaretu a dál sledoval ptáky v dáli na obloze, když najednou: „Musíš na mě neustále zírat?"

Přistiženě jsem sebou ucukla a schovala se do papírových stránek. „Nezírám," zamumlala jsem.

Uslyšela jsem uchechtnutí a ucítila jsem, jak se lavička prohnula pod tíhou dalšího člověka. „Chceš?" drcnul do mě a nabídl mi krabičku cigaret.

„Děkuji, nekouřím."

„Měla bys," podotkl, když jsem ho odmítla. Tázavě jsem na něj pohlédla, co z něj vyleze.„Pomáhá to při hubnutí. Nemáš potom chuť na jídlo. To by ti pomohlo."

To je takový kretén! Že mě vůbec napadlo si o něm myslet, že tady nepatří. On si to tady sakra zaslouží!

„Ne nějaký Ovidius," mávl rukou nade mnou se smíchem.

Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Vím, že jsem tlustá a všichni mi kvůli tomu ubližují, ale proč musel i on?!

Hodila jsem po Stylesovi chudáka Ovidia a litovala, že jsem si nevzala jeho Metamorfózy (třeba by měl ten imbecil otřes mozku!). Utekla jsem pryč až do svého pokoje. Hlavně pryč od něj! Už ho nechci nikdy vidět! Andělská tvář...

Dutá jako hrnec!

Okamžitě jsem cítila potřebu otevřít svou taštičku první a poslední pomoci. Sundala jsem si rifle a převrátila jednu nohavici, na které jsem měla zevnitř našitou kapsičku. Pamatuji si to jako dneska, když jsem byla v drogerii pro moje první žiletky. Potřebovala jsem něco, co by mohlo mou bolest viditelně pohltit. A aspoň trochu úlevy mi přinést.

Náhle mě vyrušilo nečekané zaklepání, položila jsem žiletku a nasoukala se do kalhot, teprve pak jsem se odhodlala otevřít dveře.„Něco sis venku zapomněla," ušklíbl se na mě Harry za dveřmi podávaje mi Ovidiovy verše.