Osudová minulost

To je moje skříňka!

Ráno probíhalo stejně jako obvykle. Doma zase nikdo nebyl, ale to už nestačí ani za to, to zmiňovat. Zajímalo by mě, jestli  vůbec byla moje máma dneska v noci doma a nebo teď leží někde opilá v posteli s nějakým mužem. Od ní se dalo očekávat všechno.

Když jsem se dostala z domu a šla směrem k zastávce, tak už zdálky jsem viděla naproti mně běžící Amy. ,,Ahoooj" zavolala na mě a hned poté mě i objala.

Objetí jsem jí s radostí oplatila. ,,Ahoj Amy" řekla jsem a usmála se na ní.

,,Do jakého chodíš vlastně ročníku?" Zeptala se mě Amy při cestě k autobusu. Dneska bylo krásné počasí. Po mé pravé straně plavaly kačenky v jezírku, kde se odrážely sluneční paprsky. Ptáčci kolem zpívali a všude byl příjemný vzduch.

,, Je mi sedmnáct, takže do druhého. Ty do prvního že ano?" Zeptala jsem se a Amy odkývala na souhlas.

Když jsme se dostali konečně do školy, tak jsme se s Amy rozloučily a já se vydala ke své skříňce. Cestou se na mě všichni nenápadně dívali a někteří se i šklebili. Začínala jsem mít takový pocit, že se něco stalo. Vzala jsem si klíček a skříňku odemkla.

,, Ááá" leknutím jsem odskočila od dveří mé skříňky. Všude leželi různé časopisy s nevhodným obsahem. Cítila jsem se dost trapně. Kde se to tu všechno ksakru vzalo?!? Všichni okolo mě vyprskli smíchy, ale hned nato zase utichli. Ohlídla jsem se, co se stalo, proč už se nikdo nesměje a uviděla tu nejmíň očekávanou osobu. Chodbou směrem ke mně šla paní ředitelka. Její přísné oči se podívaly na zem přede mnou. Když dorazila těsně ke mně a začala si mě prohlížet od shora dolů, tak byly vidět její zmenšené zorničky. ,, Gwendolyn Clarksonová! Můžete mi laskavě vysvětlit, co tyto nevhodné časopisy dělají ve vaší školní skříňce?!" Začala na mě ředitelka křičet. Neměla jsem slov. Byla jsem tak zaskočená, že jsem se nemohla ani pohnout. ,, Toto si nechte na doma. Teď to tu pěkně ukliďte a já zatím zavolám vaší matce."

,,Co-o? Ne-e p-prosím" snažila jsem se ji zastavit, ale ředitelka se otočila na svém podpatku a odešla. Hned poté se ozval zvonek.

Všichni se odebrali do svých tříd až na jednoho. Za mými zády se objevil Shane. Položil mi ruku na rameno a řekl: ,,Já ti věřím, že za nic nemůžeš. Pomůžu ti to uklidit. Všechno bude dobrý". Snažil se mě uklidnit a trochu se mu to i podařilo. Když jsme všechno odnesli ven do kontejnerů a to vám povídám bylo toho vážně hodně. Tak jsme se se Shanem rozloučili. On odešel do třídy na konec hodiny a já zatím čekala na svou zmatenou matku.

~~~
,,Máš tři týdny zaracha!" Zlobila se na mě máma. Asi stokrát jsem se jí snažila vysvětlit, že já za nic nemůžu, ale prý jí nemám lhát, že samy se tam ty časopisy určitě nedostaly. Zabouchla jsem za sebou dveře do pokoje a lehla si na postel. Chvíli jsem přemýšlela o tom, co budu dneska dělat. Vůbec žádný plány jsem neměla.
Byla středa a já si teprve teď uvědomila, že v sobotu jsem měla jít na tu párty u Kahlen. Jak to udělám, když mám celý týden zaracha? Soboty většinou máma není doma, takže bych se nějak mohla dostat z domu.

Z přemýšlení mě vytrhne máma volající ze schodů:,, Musím odejít, vrátím se možná v noci, tak si udělej něco k jídlu." Zakřičím na ni odpověď a zvednu se z postele. Pomalu vycházím ze svého pokoje do kuchyně. Otevírám ledničku, která je jako obvykle prázdná.,, Budu si muset něco objednat." Řeknu si pro sebe polohlasně. Když slyším slovo objednat, tak vždy první co mě napadne je pizza. Nejdříve si musím dojít pro svoje peníze do pokoje a najít na mobilu nějaké číslo do nejbližší pizzérie.

,, Dobrý den, dovolala jste se do pizzérie. Copak to bude?" Ozve se prodejce z mobilu. Podle jeho přízvuku je poznat, že to bude nějaký Korejec.

,,Dobrý den, prosila bych jednu malou šunkovou" odpovím. Šunková patří mezi mé nejoblíbenější pizzy, nebo lépe řečeno mezi moje nejoblíbenější a nejčastější jídlo.

,,Dobře, bude to 120 korun. Dovoz je zdarma. Vaše adresa prosím?" Nadiktuju mu adresu našeho domu. Prodejce mi řekne ještě pár informací a následně zavěsím. Pizza by tu měla být do třiceti minut.

Abych nějak zabila zbývající čas, tak jsem si šla pustit nějaký film.

Po pár minutách slyším zvonek. Společně s penězi jdu ke dveřím. Buď se mi to jenom zdálo nebo je to hotový nějak rychle.
Otevřela jsem dveře, ale místo mého miláčka v krabici tam stál Shane. Pokud dobře počítám, tak by správně měl být ještě minimálně dvě hodiny ve škole. A jak vůbec ví, kde bydlím? Dívala jsem se na něj s vykulenýma očima a on měl na tváři úšklebek.

,,Ahoj Gwenny" pozdravil mě a ještě trochu víc se mu zvedly koutky.

,,Ahoj Shane, kde ses tu vzal? A jak víš, kde bydlím? Neměl bys být ve škole?" V myšlenkách se mi objevuje, čím dál víc otázek.

,,Ježiš Gwenny zpomal. Kde bydlíš, vím od mého táty, pracuje v pizzérce. Poslední dvě hodiny jsme měli mít Langhanse, ale je nemocný a tak jsme mohli jít dříve." Pomalu mi to vysvětlil. Ale stále mi nedocházelo, co dělá tady u mě.

,,A proč si přišel zrovna sem?" Zeptala jsem se na další otázku, která mě napadla.

,, Chtěl jsem se ujistit, jestli jsi v pohodě po tom ránu" řekl. Tak tímhle mě vážně zaskočil. Vím, že je dost laskavý, ale to že by si dělal starosti zrovna o mě? To by mě nikdy nenapadlo.

Rozhodla jsem se ho pozvat do domu, jestli se se mnou nechce podívat na nějaký film.

,,Moc rád" odpověděl mi s úsměvem. Než jsme došli do obývacího pokoje, tak znovu zazvonil zvonek. Tentokrát už to byl dovozce pizzy.

Když jsme se konečně posadili a společně vybrali film, tak jsme se oba pustili do pizzy.

~~~
,,Hele! Ten poslední kousek je můj!" Začala jsem křičet na Shana.

,,Tak to teda ne, tys jich měla víc!" Začal s kouskem pizzy utíkat po místnosti.

,,To není pravda!" Začala jsem utíkat za ním. Pomalu vběhl do kuchyně a z kuchyně po schodech nahoru, až se dostal ke dveřím mého pokoje. ,,Stůj! To je můj pokoj! Tam nemůžeš!" Snažila jsem se ho zastavit.

,,Mám nápad" řekl Shane a dál pizzu přede mě. ,, Tenhle kousek bude tvůj, když mi dovolíš vstoupit do tvého pokoje. Bereš?" Tak to si ze mě dělá srandu? Jak si mám vybrat z těchto možností? Asi je pravda, že šunkovou pizzu mám radši, ale v pokoji mám více soukromých věcí.

,,Noo... Dobře beru, ale dej mi tu pizzu!" Shane se ušklíbl a předal mi mé zlatíčko. Nechala jsem ho vstoupit dovnitř. V mém pokoji byla pouze postel, menší stolek a skříň. Dvěma okny prosvítaly sluneční paprsky, které hned při vstupu do pokoje svítily do očí. Shane se rozhlížel po místnosti až spatřil něco na mé posteli, rozeběhl se k ní a se smíchem zvedl mého jediného plyšáka. Byl to plyšový medvídek jménem Béňa, když jsem byla malá, tak mi ho táta přivezl z Německa a od té doby ho mám ve své posteli.

,,Nech ho být!" Zakřičela jsem na něj a vzala mu medvídka z rukou.
Najednou mu někdo zavolal. Vyndal si mobil z kapsy a zvedl hovor.

,,No ahoj tati... Jo jasně už jdu... Za deset minut jsem tam... Zatím", když to típl, tak se na mě otočil. ,, Je mi to líto, ale už budu muset jít" řekl mi se smutným úsměvem ve tváři.

,,V pohodě, chceš vyprovodit?" Zeptala jsem se ho a úsměv mu obětovala.

,,Kdybys byla tak hodná" řekl a tak jsem šla.

U dveří jsem se s ním rozloučila obejmutím.

,,Tak zítra ve škole a ahoj"

,,Ahoj" to bylo poslední, co jsem mu řekla, pak jsem zavřela hlavní dveře a vydala se nahoru, zpátky do mého pokoje.

•••
Tak a jsme u konce této kapitolky, která má přes 1300 slov 😅. Doufám, že se vám líbila a budu moc ráda za jakýkoliv komentář nebo hvězdičku. Také se omlouvám za chyby.
                                           Eliška123a💕