Černý Kocour : Otrok Paříže *Krátký Příběh*

Kapitola 10. - Zpět v Paříži 2/2

Adrien

Nic jsem necítil, celý živo mi právě prochází před očima.
„ty to dáš, věřím ti Adriene" slyšel jsem tu Marinette, začala mi dávat jemné polibky, které byly elektrické jako ty hnusné elektro šoky z té věci.
Bylo to tak silné, že se můj tep, který nic nedělal teď buší jak nikdy.
Otevřel jsem oči a vstal.
„noták, řekl jsem něco špatně?" ptal se Lišaj.
Všímam si stěn toho kulatého pokoje.
Začnu do nich mlátit. Snažil jsem se nahodit puls i v reálném m životě.
„Adriene NE!" začal křičet
Všimnu si dveří, do kterých vstoupím,
Čekají mě tu schody,
Schody života a smrti.. zřejmě..
Silně se chytnu zábradlí, a letmo se snažím mlátit do toho.

Sednu si na postel, zřejmě mě nechali na ordinačním sále,
Ze všeho se odpojím, trochu se mi zamotá hlava, ale stále jsem v pořádku.
Připomínám si ty letmé polibky, které mi dala holka v mé hlavě..
Už to se mnou začíná být špatné.
Zvednu se z "postele" a jdu, spíše kulhám do svého pokoje.
„je nám líto, ale nestihli jsme něco udělat, už bylo pozdě"
„panebože"
Slyšel jsem za dveřmi.
Otevřel jsem je a všichni si mě všimli, byl tu i Felix.. což se nestává.
Nino ke mě přišel a uhodil mě do tváře,
„Au, to bolelo!"
„ty si přežil smrt, tebe nemá co bolet"
Řekl a obejmul mě.
„tohle nám už nikdy nedělej"
„mám plán! Pojdmě najít Elise!"
„to není plán, ale sebevražda" ozval se ze zadu Felix.
„ a to já rád"
„kam to zase jdu.."
„tam kam jdu přece já Nino"
„však právě, jdu se zabít"..

Konec se velmi rychle a pečlivě blíží 😥😕😞
Ale nebuďme smutní,
Je přeci hodně důvodů proč být šťastný!(říká největší pesimista světa..)
A víte co je dobré ? Už hledám obrázky na cover nové knihy!
Jo chápu. Nestojíte o moji pozornost + nápady co moje hlava kdy vymyslela..
Ale to je v pořádku, i já někdy neposlouchám můj mozek..
Můžeš mě podpořit Hlasem komentem a sdílením své tajné sousedce Marcele..
M.F.B
#tenpocitkdyžjsemchtěltohlevydatnatomdruhémpříběhu😂