POHLED KARLA
Od té doby, co si Martin našel přítelkyni se se mnou přestal bavit. Vždy, když jsem mu něco napsal, tak mi jen stroze odpověděl. A to nemluvím o tom, že od minulého týdne mi neodpovídá už vůbec. Povzdechl jsem si nad tím a pomalu zavřel oči. Miluju měkkost své milované postele. Z mého odpočívání mě vyrušil zvonící mobil. Kdo by mi teď mohl volat? Na mobilu se vyjímalo jméno "Kateřina". Proč mi volá? Zvedl jsem to. ,,Kájo...pomoc mi prosím" řekla přes slzy ,,S Martinem jsem se pohádala a on někam odešel a já netuším kam...bojím se o něj a vím, že ty si jeho nejlepší kamarád, tak jsem doufala, že to budeš vědět". Chceš říct, že jsem byl jeho nejlepší kamarád do té doby než si našel tebe... ,,Jasně..obleču se a jdu ho hledat". ,,Díky Kájo". ,,Není za co" řekl jsem a zaklapl jsem to. Natáhl jsem na sebe bundu a všechny pro mně potřebné věci jsem si nastrkal do kapes.
Jak ho mám asi najít? Vždyť Praha je strašně velk...počkat..naše místo. Rychle jsem se tam rozeběhl. Naše místo, byl jeden kopec, ze kterého jde vidět úplně všude a taky má výhodu tam, že jsme tam vždy sami. Heuréka! Seděl tam v trávě a hlavu měl vloženou v dlaních. Jeho záda se nadzvedávala a zase klesala, kvůli vzlykům. ,,Marťo" sedl jsem si vedle něj a ruku mu lehce položil na jeho záda. ,,Já to nedám..." vrhl se mi kolem krku. Zprvu jsem byl překvapený, ale moment překvapení rychle zmizel a já ho začal hladit po zádech. ,,Zvládneš to..levou zadní. Uvidíš" snažil jsem se ho uklidnit. ,,Ne...sám to nedám a k ní se vrátit už nechci...nesnáší mě". ,,A kdo řekl, že tu jsi sám?" podíval jsem se mu do jeho nádherných očí. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale ihned ji zase zavřel. ,,A...to Kateřina mě tě poslala hledat, takže tě má ráda..záleží ji na tobě". ,,Ale mně na ni ne". ,,Cože?". ,,Záleží mi na někom jiném". ,,Na kom?". Zvedl se a chtěl odejít. Rychle jsem vyskočil na nohy a chytl ho za ruku. Všechno mi došlo, když se pod mým dotekem lehce otřásl. ,,Té osobě na tobě taky záleží" usmál jsem se a přitáhl jsem si ho k sobě. ,,Fakt?". ,,Fakt" potvrdil jsem ho. ,,Fakt jako fakt?". ,,Fakt jako fakt, že fakt jako fakt". ,,Jsem se do toho zamotal" zasmál se. ,,A já se zamotal v tvých očích" pohladil jsem ho po tváři. Ani jeden jsme nic neříkali a začali se k sobě přibližovat. Martin byl ten odvážný a doplnil těch pár milimetrů mezí námi a spojil naše rty v jedno. V břiše se mi rozletěly miliony motýlků a já pochopil, že chci umřít s ním po boku.
